Borovská Milada

24.09.2018


Jak život plynul...

Devět jedinečných osudů.

Devět lidí, devět životních příběhů.

Zjistěte, jak žijí ostatní, jakým způsobem prožívali své dětství, co je baví, jaké mají hodnoty, jaké životní překážky museli překonat, aby se dostali tam, kde jsou a co jim přineslo komunitní centrum.

K vyššímu věku s velkými zkušenostmi.


Můj život 

Jsem čistokrevná Pražačka. Narodila jsem se v Praze, bydlím tu a doufám, že i nadále bydlet budu. Náš tatínek pracoval ve firmě Hellada a spol. jako účetní. Před svatbou s naší maminkou postavil s pomocí hypotéky rodinný domek na rozhraní Braníku a Krče. Kolem nás byla tehdy samá pole a nedaleko jezírko, do kterého se vlévalo plno vodních pramenů. Díky polím jsme byly se sestrou zařazeny mezi přespolní školáky. Dokonce moje o čtyři roky starší sestra dostala školní holínky, protože většina cest byla nezpevněná. Do školy jsme chodily pěšky úvozy asi jeden a půl kilometru. Hrávaly jsme si na mezích mezi poli. V našem okolí bylo málo dětí, takže i kamarádek bylo málo, ale zato na celý život. Jako dítě jsem neměla žádné panenky, pouze samé medvědy. Pamatuji si a dodnes toho lituji, že jednou sestra dostala dárek - panenku. Mě to přišlo nespravedlivé, a tak jsem panence ukousala prstíky. Dostala jsem za to strašně nařezáno. Dodnes to cítím jako dětskou křivdu. Strašně jsem po té panence toužila a sestra jich přece měla už několik. Ale panenku jsem nikdy nedostala. To jsou maličkosti, který v duši dítěte zůstanou po mnoho let. O mnoho let později jsme si to se sestrou vyříkaly a jí nikdy nenapadlo, že bych po takové hračce toužila.

Vyrůstala jsem v evangelickém společenství. Naši rodiče se aktivně podíleli na svépomocné výstavbě evangelického kostela v Braníku, který byl slavnostně otevřen jako nouzová stavba 8. května roku 1948. Stavba a později chod kostela se stal středobodem našeho života. Už jako děti jsme hodně pomáhaly a braly práci jako samozřejmost. Dobře se pamatuji na slavnostní otevření, kterého se zúčastnilo více než osm set lidí. Maminka se velmi aktivně zapojila do práce našeho sboru a byla zvolena do staršovstva, rady starších. Zároveň uklízela a já ji chodila pomáhat. S mnohými, které jsem poznala v tom kostele jako malé dítě, jsem v pevném vztahu dodneška. Tato evangelická společnost mě formovala po celý život.

Po měnové reformě byl finanční rozpočet rodin špatný. Stejné to bylo i u nás a rodiče si například vypomáhali zdobením vánočních svíček miniaturními voskovými ozdobičkami, které se razily z voskových archů. Zvláště kolem Vánoc to u nás vonělo pravým voskem. V dětství jsem se naučila různým dovednostem, které se mi později v životě hodily, především to bylo hospodaření s financemi. Například, když mě bylo deset, dělala jsem pro sousedku prádlové šité knoflíky, které se používaly na ložní prádlo a pyžama. Byly to moje první vydělané peníze.

Do základní školy jsem chodila na Dobešku, později jsme nastoupila na Jedenáctiletou střední školu primátora Vacka do Braníka, která fungovala jako dnešní gymnázium. Byla postavená před válkou a sloužila jako vzorová škola. Na svou dobu byla moderní se specializovanými učebnami, výtvarným ateliérem, laboratořemi a skleníkem na zahradě. Zajímavý byl dvoupodlažní sklep, který měl sloužit jako lazaret v případě potřeby. Naše profesorka Větvičková ho však přeměnila na pěstírnu žampionů. Maturovala jsem v sedmnácti letech a pak nastoupila na vysokou školu poľnohospodársku do Nitry. Po druhém ročníku jsem chtěla přejít na zahradnický obor do Lednice, ale nakonec jsem zůstala v Nitře a školu ukončila jako poľnohospodársky inžinier. V průběhu studia na vysoké škole jsem si přivydělávala různými brigádami. Po absolvování vysoké školy jsem pokračovala ve studiu jako řádný aspirant v Akademii věd ČR, obor imunogenetika. Bylo to v době, kdy se teprve začínalo mluvit o důležitosti genetiky v našem životě. Studium bylo zajímavé, ale velmi náročné. Dva roky po ukončení školy jsem se vdala a s manželem, pedologem setrvala ve svazku 46 let. Celý život studoval, takže později dokončil geologii, technickou fotografii, vysokou báňskou a několik postgraduálů. I když se nehlásil k žádné církvi, chodil se mnou do toho "našeho" kostela a rozuměl si s farářem, co mě nesmírně těšilo.

V domě, který postavil můj tatínek, jsme žili s manželem po naší svatbě. Nejprve v jedné místnosti a později jsme obsadili i druhý pokoj, kam jsme zavedli vodu a vytvořili zde malou kuchyň, jídelnu, dětský pokoj a zimní zahradu, podle toho, z jakého místa jsme se na pokoj dívali.

Z Akademie věd jsem po narození syna přešla do Výzkumného ústavu na Praze 4. Poslední roky mého produktivního života jsem strávila v redakci odborných zahradnických časopisů, kde jsem zažila i rozdělení republiky. Byli jsme jedni z mála, kteří jsme si udrželi působnost v obou republikách. Těší mě, že se opět tento obor začíná rozvíjet a konkurovat zahraničním výpěstkům.

Dnes když se sejde naše úzká rodina - naše děti, vnoučata, i pravnuk je nás celkem třináct. Je to fantastické a jsem vděčná za dobré vztahy, které panují mezi námi. 

Časy dnešní a minulé 

Měla jsem kliku, že genetický ústav spolupracoval se světem. V šedesátých letech jsem měla možnost pracovat po krátkou dobu v Maďarsku, dostala jsem se do Jugoslávie, Rakouska nebo Francie. Československá genetika byla na takové úrovni, že jsme učili naše zahraniční kolegy speciální typizační techniky. Což bylo nesmírně zajímavé. Ani já, ani moji kolegové nebyli ve straně, ale naši šéfové, kteří pracovali v mezinárodním týmu, tyhle pracovní cesty nějakým způsobem prosadili. V té době jsme byli zvyklí tvrdě pracovat a studovat. Mám pocit, že byla přítomna mezi námi i daleko větší pokora. Dnes mám pocit, že každý bojuje sám za sebe a často ne férově. Mimo pracovní sféry jsem vnímala pevnější vztahy tehdejších rodin a sousedů. Nepoznala jsem ostré konflikty, drogy, alkohol. Vždy jsem mohla jít k sousedům, když naši nebyli doma. Tam jsem dostala najíst a postarali se o mě, když jsem si rozbila koleno.

Na druhou stranu jsem šťastná a vděčná, že jsem se dočkala současné doby. Nikdy jsem nedoufala, že ke změně systému dojde.... Dnes, když vidím fantastické možnosti kamkoliv jet, stále tomu nemohu věřit. Potřebuji pouze kartu, peníze.... Už jen záleží na člověku, zda chce studovat v zahraničí a kde pomocí stipendií a grantů je to možné i pro méně majetné děti. Potom už je třeba jít za svým cílem a zodpovědně studovat. Dnes panuje neskutečná nabídka informací, materiálů, techniky, což se odráží i v obchodech, kde jsou pulty plné zboží. A my se vrháme do náručí spotřební společnosti.

V mém životě bylo pár milníků, které mě ovlivnily natolik, že bych se ráda o nich zmínila. Prvním byla měnová reforma. Bylo to v období, kdy jsem chodila do čtvrtý třídy a byla jsem právě v ozdravovně. Rodiče mi posílali malé kapesné a já jsem si mohla jednou za týden něco koupit. Všichni jsme se těšili na pouť, kde jsem si chtěla koupit bonbóny, protože u nás doma se nikdy nekupovaly. Přišla měnová reforma, peníze se znehodnotily a já jsem neměla ani na známku na dopis, a už vůbec ne na bonbóny. V ozdravovně jsem byla tři a půl měsíce a každý týden jsme psaly domů. Tenkrát to trvalo tři týdny, než mi rodiče poslali dost peněz, abych mohla napsaný dopis odeslat.

Další zásadní a šokující moment byl v roce 1968, kdy jsme z balkonu sledovali zahraniční transportní letadla, jak letí do Ruzyně. Na Zemance byl Generální štáb letecké obrana města Prahy. Bylo to první místo, které cizí obrněné transportéry obsadily. Jezdili tou naší klidnou vilovou čtvrtí a když se něco pohnulo, hned stříleli. Z osvoboditelů se stali okupanti. Měla jsem sedmiměsíčního syna a nevěděla, co bude dál. Podařilo se mi hovořit s vojáky, co se děje a oni byli vystrašeni stejně jako my. Nevěděli, v jakým státě jsou, nevěděli nic. V této době se ze mě stal antimilitarista. Naše děti neměly doma žádnou hračku, která by připomínala zbraň. Vnuci taky ne. A divím se, že dnes, po třiceti letech se znovu komunisté dostali do vlády, a ještě si kladou podmínky. To je to nejhorší, čeho jsem se mohla dožít. 

Moje hodnoty 

Mír a pokoj na světě. Bez toho jsou nám všechny hmotné statky k ničemu. Hodně to záleží na toleranci a soužití. Zachování životního prostředí, protože si ho nezvratně ničíme. Naše děti by měly mít taky prostor pro život a my jim zanecháváme pouze samou chemii, odpadky, zkažený a jedovatý vzduch. Můžeme žít v blahobytu, ve zlatě a briliantech a budou nám na nic. Pak dobré vztahy v rodině a s přáteli. Jsme původem stádová společnost a žít jako osamělý poutník, třeba obklopen bohatstvím, ale nepřátelstvím, to prostě nejde. Už kdysi kdosi řekl, že základem státu je rodina. V tom jediném měl "soudruh" pravdu. Zdraví je základní podmínka a o něj prosím každý den. Uspokojivé pracovní zařazení ve společnosti, aby práce nebyla pouze povinností, ale i zajímavá a inspirující. Musíme si uvědomit, že tři čtvrtě života trávíme v práci a jestliže práce je jenom nutnost, tak to není správné. Možnost pomáhat tam, kde mohu a kde moje síly stačí, protože každý je potřebný a užitečný, jen si musí najít to své místo. O tom jsem přesvědčena. A v neposlední řadě pokora a poděkování za každý den, protože nic není samozřejmé, nic nám nepatří. Teprve, když se dostaneme na dno, tak si uvědomíme, jaké nuly jsme.

Myslím si, že se hodnoty u mě až tak neproměňovaly. Dříve tam byla i láska k muži, ale čestnost, rovnost, tolerance nebo spravedlivost byly u mě postaveny na pevných základech a nikdy jsem neměla problém nebo potřebu je měnit ani se jim zpronevěřit.

Dnes panuje obrovský rozhled, dnes můžeme mít sny a ty si plnit. Dříve jsem mohla mít sny, ale mohla jsem se jim pouze zasmát. Dnes ale je na nás, co si vybereme, co a čemu budeme naslouchat. Je potřeba si získané informace roztřídit přes vlastní síto zdravého rozumu. Je nutné znát souvislosti. Nic není samozřejmé, o vše je potřeba bojovat a obhajovat svoje cíle. Vzdělávat se, rozšiřovat obzory, studovat jazyky. Není pravda, že vědec je víc než truhlář, nebo sklář. Oba mohou být mistři ve své profesi. Vše je potřeba dělat s láskou a plným nasazením. Na výsledku je to poznat. Nenechat se odradit neúspěchem a těžkostmi, ty jsou od toho, aby se překonávaly. Někdy to bolí, ale stojí to za to. 

Moje sny 

Ve svém věku nemám již žádné sny. Vše, co potřebuji, to mám. Kdysi jsem měla přání vyjet do zahraničí za poznání. Vše, co se mělo stát, se stalo, takže ničeho nelituji. Na náhody nevěřím. Teď už pro práci v zahraničí mi docházejí síly a vypovídá hlava. Marně hledám znalosti, které tam dřív byly. Kamsi se zatoulaly. Přeji si klidně a v radosti prožít každý den. Moci pracovat doma a na zahrádce. Být soběstačná. Udělat někomu radost pomocí, radou, upečeným koláčem, pohádkou, kterou řeknu sousedovým dvojčatům, nebo doprovodem starší sousedky na koncert. Malé drobnosti mi dělají velké radosti. 

Co mě baví 

Hodně jsem se věnovala a pořád věnuji aktivitám kolem našeho kostela. Posledně jsme oslavovali sedmdesát let od slavnostního otevření. Podílela jsem se na přípravě program. Akce se zúčastnilo velké množství lidí a bylo to krásné. Jinak mě baví dělat snad všechno, od čtení, ručních prací, práce na zahrádce, až po návštěvy výstav, koncertů, dokonce i žehlení a úklid. Hodně jsme jezdili s manželem a dětmi na výlety po celé republice. V zimě jsme si užívali běžek, nebo jsme se jen tak toulali po lese. Vůně a krásy přírody jsou neskutečné. Byli jsme vyrovnaná dvojka, oba tak trochu "samorosti", jeden druhého jsme podporovali.

Mrzí mě, že nemám tolik volného času, abych se mohla aktivněji zúčastňovat programu centra. Líbí se mi trénování paměti a dobrovolnice, s kterou procvičuji anglickou konverzaci, tu mi poslal anděl. Je bezvadná, obě se divíme, kolik toho máme společného i přes velký věkový rozdíl.

Jsem ráda, že jsem vás poznala. Jste bezvadné, šikovné. Pro lidi, kteří nedokáží sami navázat kontakty, žijí o samotě, tak tady je to správné místo, kde se mohou potkávat. Možná, že je to vyhecuje k tomu se obléct, a vyjít ze své ulity - domova, popovídat si, strávit pěkný den. Každý den, a hlavně u společných obědů s blízkými, děkuji, že máme co jíst, kde jíst a s kým jíst. Protože znám mnoho lidí, kteří mají dostatek peněz, ale nemají jedinou osobu se kterou by mohli jít na ten oběd, kávu nebo na procházku... Ale, každý je strůjcem svého štěstí.