Češi jsou tlustí. Ale proč?

07.03.2018

Češi patří mezi nejobéznější národy v Evropě. Rok co rok to potvrdí nějaký průzkum, rok co rok lékaři mluví o větším počtu lidí s nadváhou. To, co se děje, nazývají přímo epidemií. Epidemií obezity.

Potíž je v tom, že každý si pod pojmem tloušťka představuje něco jiného. Někdo pneumatiku kolem břicha, pár kil, které brání obléknout si šaty, které nosil před lety. Někdo se už sotva valí, funí, má zdravotní problémy, ale říká: to je dobrý, to je jen pár kil navíc. Někdo se měří podle takzvaného BMI indexu, který část odborníků považuje za správný nástroj k měření tloušťky. Jiní odborníci říkají, že každý člověk je jiný a tudíž jej ani BMI index nemůže řadit do škatulek.

Podle jedné z posledních statistik společnosti Eurostat patří Češi v tomto směru k nejhorším národům Evropy, obézní je v Česku nyní každý pátý člověk. Zajímavé je, hledat v této oblasti souvislosti a příčiny. Už totiž neplatí to, co kdysi. Dříve bývala tloušťka spojována s blahobytem. Tlustý člověk, to byl přece statkář, majitel nějakého panství, zhýčkaná šlechtična, která se válela v hedvábí a pojídala sladkosti. Běžní lidé byli hubení, protože byli rádi, když sehnali něco k jídlu a tvrdě fyzicky pracovali. Nyní je tomu přesně naopak. Čím je člověk chudší a žije v horších sociálních podmínkách, tím bývá obéznější.

Statistici z Eurostatu jednoznačně prokázali, že ve všech zemích Evropské unie je obezita častější u lidí s nižším vzděláním a nižšími příjmy. Čím je vzdělání vyšší, tím jsou lidé hubenější. A totéž platí podle Eurostatu i v České republice. Příčina? Lidé, kteří nemají dostatek peněz, ale ani informací a zájmu ty informace získat, méně přemýšlejí nad tím, co jedí. Nakupují tedy nekvalitní potraviny, nepřemýšlejí nad jejich složením, často se nechávají zlákat k nákupům takzvaně výhodných akcí a zlevněného zboží, které ve výsledku výhodné není. Lidé vzdělaní nad tím, co kupují, více přemýšlejí. Lékaři už šířící se obezitu nazývají morem třetího tisíciletí. Protože kila navíc přinášejí spoustu dalších zdravotních problémů, jako je cukrovka, kardiovaskulární nemoci a čím dál častěji se mluví i o její souvislosti s některými typy nádorových onemocnění.

Čím dál častěji se v odborné veřejnosti mluví o jiné příčině. A sice, že tloustneme ze stresu. "Mnozí lidé nejedí, protože mají hlad, ale jídlo je pro ně uklidňující prostředek. Jídlo nabízí uklidnění. Jsou ve stresu, přijdou domů, sednou k televizi a jedí," říká lékař Petr Sucharda.

Je to přirozené, vždyť jídlo slouží jako uklidňující prostředek už od narození. Dítě křičí, tak mu matka dá napít mléka. Když pak zlobí, máma mu dá něco dobrého a je klid. A protože je kolem nás jídla dostatek, zvykli jsme si ho brát jako naprosto běžný prostředek k uklidňování se. Lidé, kteří jsou v životě méně spokojení, trpí nedostatkem financí, honí se za nimi nebo naopak tuto skutečnost pasivně přijali či ji zkrátka nemohou ovlivnit, se často jídlem takzvaně uklidňují.

Dříve býval dostatek jídla symbolem úspěchu. Rodina, která se měla dobře, byla společensky na výši. Hodovala, dopřávala si lahůdky ve velkém množství. Ti chudí si to nemohli dovolit. Hodování pro ně bylo dostupné jen o svátcích, něco lepšího si dopřávali výjimečně. Nyní se v tomto směru svět změnil.

Lidé lépe finančně situovaní si paradoxně jídlo častěji upírají. Jedí střídměji, dodržují různé zásady, diety, zkrátka záleží jim na tom, aby nebyli tlustí. Cvičí, posilují, starají se o svůj vzhled. Vzhled se stal symbolem úspěchu. Naopak lidé z nižších sociálních vrstev a s nižším vzděláním přistupují k jídlu jinak. Výstižně to popisuje pětašedesátiletá Blanka z Ostravy, vdova, která vychovala čtyři děti, vykonávala těžkou manuální práci a celý život měla hluboko do kapsy.

"S kamarádkami sice pořád naříkáme, že jsme tlusté, ale pak si vždycky řekneme, že když už nás v životě nic nečeká, tak se aspoň pořádně nažereme. Nakoupíme si zákusky, víno, pokecáme. Když mi přijde penze a zaplatím z ní náklady na bydlení, vlastně ji pak celou projím. No a co už taky, jakou jinou radost mám od života ještě čekat?"

Lékař ji přitom neustále upozorňuje, že její nadváha už dosahuje nebezpečných rozměrů. Blanka to ví, ale zároveň ví, že to vlastně nechce měnit. Vlastně k tomu nemá důvod, motivaci. Těší se, jak si nasmaží řízky, koupí levný salát v kelímku, sáček chipsů a všechno to spořádá u oblíbeného seriálu. "Jasně se potvrzuje, že chudší oblasti jsou obezitou a následně i diabetem zasaženy více," uvedl diabetolog Jaroslav Rybka. Úplně nejvíce obézních lidí je nyní na Ústecku.

A další konkrétní příklad. Šedesátiletá Marcela má dva syny. Takto o nich vypráví: "Jeden podniká, daří se mu, pořád je na cestách a je hubený. Přitom by si mohl dovolit jídla, kolik by chtěl. Jenže on si ráno připraví něco do krabiček, vyrazí s tím na cesty a večer, celý unavený, ještě běží do posilovny. Ten druhý nemůže najít práci. No, je trochu lenoch, to všichni v rodině víme. Když někde dělal, po pár měsících se tam nepohodl s šéfy a tak pořád dokola. V poslední době sedí u počítače a neuvěřitelně přibral. Už se na to nemůžu dívat. Pořád něco chroustá, pořád tlačí ze supermarketu narvané vozíky a přitom vlastně nemá peníze. Žije ze sociálních dávek a občasných brigád a to málo, co má, projí. Jsou to mí synové, ale každý je úplně jiný. V naší rodině přitom nikdy nikdo obézní nebyl, na synovi je vidět, že to nemá dědičné, ale prostě se ke své tloušťce sám dopracoval."

Lékaři v souvislosti se zkoumáním souvislostí tloustnutí poukazují ještě na jednu skutečnost. Silně přibývá obézních lidí ve věku po šedesátce. Přesněji u těch, kteří odešli do penze. Přestali ráno vstávat, nevydávají tolik energie, jídlem si často krátí volný čas a také nepatří mezi vysokopříjmové skupiny, takže mnohdy kupují jídlo nepříliš kvalitní, levné, takové, ze kterého se nezískává energie, nýbrž kila navíc. Výsledek? Mezi Čechy ve věku nad šedesát čtyři let je nyní téměř třetina obézních. Zkrátka, tloušťka už není symbolem blahobytu jako dříve. Je tomu přesně naopak.

Pramen článku ZDE.