Co je nejdůležitější? Přece vztahy!

03.01.2018

Kdo má přátele a známé, je šťastnější, než ten, kdo žije osaměle. Jistě, to už bylo řečeno mnohokrát. Teď to však potvrdily nové vědecké studie a navíc čím dál více vědců tvrdí, že je opravdu prokázána souvislost se společenským životem a zdravím, přesněji s dožitím se vysokého věku v dobré kondici.

Vztahy jsou zkrátka nejdůležitější pro zachování dobré psychické pohody ve vyšším věku. Vědci z univerzity v Michiganu sledovali život jedenácti tisíc lidí starších padesáti let. Povídali si s nimi, zaznamenávali, jakým způsobem žijí. To znamená, jestli se setkávají s přáteli, jestli často mluví s jinými lidmi, v jak častých kontaktech jsou s příbuznými. Závěr? Lidé, kteří se stýkají s rodinou a blízkými přáteli aspoň třikrát týdně, mají téměř o polovinu nižší riziko, že se u nich rozvine deprese. Je prý v podstatě jedno, jestli jde o lidi, kteří mají rodiny nebo o ty, kteří z různých důvodů ve vyšším věku zůstali sami, tedy lidi ovdovělé, bezdětné, rozvedené, bez příbuzenstva. Pokud vedou společenský život, jsou na tom lépe než ti, kteří sice mají rodinné příslušníky, ale vidí se s nimi jen párkrát za rok, případně si s nimi nijak moc nerozumí.

Ke stejným závěrům dochází většina lidí, kteří se seniory přicházejí často do kontaktu. "Nejde ani tak o to, jestli člověk žije sám, ale spíš o to, nakolik je samostatný a jaké společenské styky udržuje," míní psychiatrička Tamara Tošnerová. "Existují lidé, kteří z různých důvodů zůstali ve vyšším věku sami, ale přesto mají přátele, známé, zkrátka jsou často ve společnosti, mají s kým komunikovat. Jsou na tom zpravidla lépe, než lidé, kteří žijí uzavřeně nebo žili pouze v partnerském svazku bez kontaktu s přáteli. Mezi klientkami se setkávám se ženami, které byly zvyklé, že za ně řadu věcí vyřizoval manžel, že žili takzvaně jeden pro druhého, tedy uzavřeně. Když jim zemřel, začaly být bezradné. Mnohdy neumějí řídit auto, vyplňovat různé formuláře, zkrátka, o vše se staral muž. Pokud taková žena nemá přátele a rodinu, dostává se často do psychických problémů. Pokud má například dceru, stává se, že se na ni až příliš přimkne. To není ideální. Mnohem lepší je mít kolem sebe celý život okruh známých a přátel. Právě v případech, kdy člověk začne být sám, se zpravidla ukáže, jak je důležité mít komu zatelefonovat, ke komu zajít, s kým někam vyrazit, poradit se," vysvětluje.

"Když si myslíte, že nikoho nezajímáte, nemáte se rádi a pak nemůžete vést kvalitní život," říká Michaela Sladká ze sdružení Život 90, které pomáhá osamělým seniorům.

K tomu, že se o vlivu přátel na zdraví čím dál více mluví, přispěla i studie vědců z Austrálie. Ti zkoumali deset let téměř patnáct set lidí starších sedmdesáti let. Závěry jsou jasné: Ti, kteří měli hodně přátel, žili minimálně o pět let déle, než ti osamělí, ale co je podstatné, ve velmi dobré psychické i fyzické kondici.

Všechny studie prováděné na toto téma se shodují v následujícím: Pokud mluvíme o známých, přátelích a společenských kontaktech, jde o setkání v tváří v tvář. O to, že člověk za svými známými či do společnosti vyrazí. Oblékne se, jde ven, někam jede, vyvine určité úsilí, energii. Neznamená to, že sedí u počítače a brouzdá po sociálních sítích nebo jednou za měsíc zatelefonuje vnukovi, který řekne: Jé, dědo, už končím, nemám teď čas. Zdraví prospěšná jsou pouze setkání v tváří v tvář, taková při kterých člověk mluví, diskutuje, třeba se o něco pře, pohádá se. Zkrátka normální lidská komunikace, jaká bývala dříve, než vznikl virtuální počítačový svět, běžná. Některé studie jdou tak daleko, že tvrdí, že senioři s čilými společenskými kontakty méně trpí kardiovaskulárními a imunitními problémy. Ale to už je opravdu velké zjednodušení, mnozí lékaři toto zpochybňují. Nicméně, zkušenost pětasedmdesátileté Anny z Ostravska to tak trochu potvrzuje. Manžel jí zemřel, syn skončil ve vězení, o vnukovi už pár let nemá zprávy, ani neví kde žije. Prošla si kvůli tomu všemu pár lety beznaděje a depresí.

"Od doby, co jednou týdně jezdím do klubu seniorů, jednou týdně na jógu a jednou týdně nakupovat kamarádce, která je vážně nemocná, se mi výrazně zlepšil zdravotní stav," vypráví. "Lékařka se divila, ptala se mě, jestli vím, že jsem pěkně nenápadně pomalu zhubla a mám lepší tlak. Ptala se, co jsem začala dělat, zda jinak jím nebo zda cvičím. Došlo mi, že mi pomáhá to, že jsem v kontaktu s lidmi. Byly doby, kde jsem seděla doma, jedla antidepresiva a užírala se pocitem, že jsem v životě neměla štěstí, že jsem selhala jako máma a proto skončila sama, bezmocná, stará. Od doby, co jsem si našla kamarády, povinnosti, zábavu se prostě cítím lépe. Dokonce mě méně bolí nohy. Došlo mi, že nemám čas se zaobírat tím, co mě trápí. Pořád mě to trápí, ale už nemám čas na to myslet tak často. Lituju, že jsem takhle společensky nežila už o pár let dříve," říká.

Jistě, není to tak jednoduché. Samozřejmě neplatí, že se člověku vyléčí vážná nemoc, že bude žít dlouho ve výborném zdravotním stavu či ze se zbaví deprese, když má kupu přátel a čilý společenský život. Tak snadné to není. Ale mnoho lidí ze své vlastní zkušenosti může potvrdit, že když už nějaký ten zdravotní problém přijde, čelí se mu lépe, když je s kým promluvit, když je kam jít, zkrátka, když má člověk myslet na co jiného, než jen na své trápení.

Celý článek ZDE.