Derflová Anna

21.09.2018


Jak život plynul...

Devět jedinečných osudů.

Devět lidí, devět životních příběhů.

Zjistěte, jak žijí ostatní, jakým způsobem prožívali své dětství, co je baví, jaké mají hodnoty, jaké životní překážky museli překonat, aby se dostali tam, kde jsou a co jim přineslo komunitní centrum.

K vyššímu věku s velkými zkušenostmi. 


Můj život 

Narodila jsem se v Praze, jsem křtěná vltavskou vodou, ale jinak jsem vyrůstala kousek od Prahy, ve vesnici Měšice u Prahy. Byli jsme s bratrem dva, je o čtyři roky starší než já. Rodiče byli starší, maminka pocházela z Baště a tatínek pocházel přímo z Měšic. Měli restauraci, my jsme jim s bratrem pomáhali, vyrůstali jsme tam se spoustou kamarádů. Vyřádili jsme se na té vesnici, což dnes už děti moc neznají, to je škoda. Jezdili jsme po zadku ze stohu, sáňkovali jsme, hráli hokej na rybníku, chodili jsme se společně koupat, vždycky někdo dospělý na nás dohlídnul, někdo z rodičů. Bylo to moc prima. Do dneška na to vzpomínáme, i když už nejsme všichni, ale stále se scházíme a povídáme si, jak se máme, jak šel život a tak.

Do školy jsem chodila do Líbeznic, to byla vesnice vedle. Tam to bylo taky moc hezké, doteď se scházíme. Při škole jsem pomáhala v tom našem pohostinství. Maminka mi byla velkým vzorem, vlastně to byl zvláštní člověk. Uměla dobře vařit, vše dokázala řešit v klidu, nikdy nekřičela a já jsem si z toho vzala ponaučení. To, jaká jsem, co mě hodně formovalo bylo to, že jsme od mala s bratrem pomáhali rodičům. Učili jsme se, jak hospodařit nejen s penězi ale i s časem. Naučila jsem se být samostatná.

Rodiče, tím, že byli starší, nás opustili docela brzo, tatínek umřel, když mě bylo sedmnáct let a maminka, když mě bylo dvacet. Obě události se staly v prosinci před Vánocemi, proto jsem Vánoce neměla ráda, to až když přišly děti, tak se mé vnímání Vánoc změnilo. Restauraci jsme po jejich smrti už dál nevedli. Já jsem pokračovala dál v Praze, kde jsem převzala prodejnu, měla jsem dvě prodavačky. Byl to takový menší krámek v Libni s chlebem, pečivem a dále různý sortiment. Ale pak jsem šla na mateřskou, to mě bylo třicet, potom jsem se do obchodu už nevrátila.

S manželem jsme se potkali v podstatě v tom obchodě. Za jednou mojí prodavačkou přišel syn a nějak přeskočila jiskra. Pak si podruhé přišel koupit chleba a dnes jsme spolu čtyřicet let.

Když jsme bydleli v Libni a já byla na mateřské, tak jsem měla moc hodnou sousedku. Byla to starší paní, holky jí říkaly teta, ale byla spíš jako jejich babička. Navzájem jsme si pomáhaly, byl to hezký vztah i děti na ni dodnes vzpomínají. Po mateřské jsme se přestěhovali z Libně, kde jsme měli malý byt, na Jižní město. Pár krát nás tady i navštívila. Já jsem začala pracovat v Dětským domově v Kunraticích, to jsem docházela dva kilometry pěšky každý den. Vedla jsem tam i dceru do školky, protože umístnění bylo docela složitý. Starší dcera už chodila do první třídy. Když ta mladší začala chodit na základní školu, tak na Chodově otvírali Domov pro seniory, tam jsem nastoupila. Celé jsme to zprovoznili a domov se otevíral v roce 1990. Strávila jsem v něm krásných dvaadvacet let. Já vždycky říkám, že to není zaměstnání, že jsem tam nepracovala, ale že to je poslání. Byli tam pěkné vztahy i mezi personálem i ke klientům. Společně jsme chodili za kulturou, do Rudolfína na koncerty a tak dále. Nějaký ten rok jsem už přesluhovala, už jsem byla v důchodu, síly ubývaly i noční směny byly pro mne náročné. Tak jsem ukončila tuhle práci. Pak jsem ještě pracovala tři roky tady v organizaci A DOMA, kde to bylo taky velice příjemné. Pracovala jsem jako pečovatelka v osobní asistenci, měla jsem několik svých klientů, za kterými jsem docházela domů a pomáhala s tím, co potřebovali. Byla jsem ráda za tu různorodost, člověk se mohl od nich učit, slyšet různá moudra. Naplňovala mě práce s lidmi, dalo mi to hodně. Nějakým způsobem mi asi nahradili rodiče. Nebýt toho, že manžel onemocněl, tak bych pokračovala možná doteď. 

Časy dnešní a minulé

Líbila se mi ta volnost a svoboda na vesnici, propojení s přírodou, navzájem jsme si pomáhali, byli jsme jedna velká rodina, nebyla tam závist. Jasně, že ne vždy jsme se shodli na všem, ale nikdy tam nebylo nepřátelství.

Dneska je to zas o něčem jiném, člověk se může vypravit do zahraničí, v obchodě na pultech má všechno, co by chtěl, ale na druhé straně vnímám velikou nadspotřebu a lhostejnost. Je dobré, že lidi si můžou vybrat kde budou pracovat, zaměstnanost je hezká, hlavně si můžou vybrat práci, která je baví. Lidi se mě zdají víc cílevědomější.

Hodně vnímám, že po roce 1990, kdy lidi začali víc vydělávat, víc si mohli dovolit, tak se taky stali uzavřenější. Ale teď se mi zdá, že se znovu navracejí taková ta společenstva a sousedství. Sousedé opečovávají záhonky před barákem, mají sdílené zahrádky. Někde se to vidí. Nevidím budoucnost v tom, že se každá rodina uzavře a postaví si betonový plot. Je potřeba udržovat komunitu. 

Moje hodnoty 

Zdraví jak moje, tak mý rodiny; pomoc druhému; být spokojený; mít kolem sebe příjemný lidi; trávit čas s rodinou, blízkými; udržet se v kondici; vycházet s druhými lidmi, mít dobré vztahy; a myslet taky na přírodu.

Myslím, že hodnoty se mi až tak neprohodili za ten život, vždy jsem se snažila žít podle hesla Co ty nemáš ráda, nedělej druhému. Měla jsem ráda takový to přátelský, kdy si vzájemně lidí pomůžou. Ty dnes potřebuješ pomoct, nemáš, tak já mám, já ti pomůžu. Příště třeba ty pomůžeš mě. 

Mladým lidem bych vzkázala, aby byli spokojení a radovali se z maličkostí. Aby se naučili dobře hospodařit, protože to je základ. Když se to naučí, na něco si našetří, tak o to víc je to bude těšit. Naopak, aby se nehrnuli za mamonem, aby nedávali vše jen do práce, ale aby se naučili i vychutnávat si život. Ať se jim splní to jejich. 

Moje sny 

Dnes žiju mým vnoučkem, chtěla bych s ním být co nejdéle, proto mám v plánu být zdravá.

Měla jsem sen mít dvě děti a ten se mi splnil. Holky mi dělají radost a jsem ráda, že je mám. Mám je obě moc ráda a jsem na ně pyšná.

Jako mladá jsem měla sen jít do zahraničí, což se mi taky splnilo v době, kdy jsem dělala dobrovolníka v té naši organizaci pro děti a lidi, kteří trpí epilepsií. Pořádali jsme výlety, zájezdy k moři, nebo jen opékali buřty na zahradě, sázeli kytky. Společnými silami jsme to zvládali, byli jsme taková velká rodina.

Jinak jsem spokojená, nelituji ničeho. Vždy jsem si říkávala, když na tu hvězdu nedosáhneš, tak si jí neplánuj. Nikdy jsem si nedávala vysoké cíle, které byly nesplnitelné. Já si myslím, že jsem svůj život prožila dobře, i když byl těžký.

Co mě baví 

Mám ráda plavání, procházky s hůlkami, pak divadlo s kamarádkou, kdysi jsem hodně ráda hrávala badminton, volejbal, chodila do posilovny, ale dnes to už nejde. Snažím se cvičit doma, na rotopedu, cviky na velkým míči v sedě, chodit na procházky.

 Hlavně se mě líbí haptické masáže nebo relaxační dechové techniky s lektorkou Janou. Je to takové odlehčení. Ráda tvořím, takže se mi líbí modelování z hlíny, tvořivé dílny. Nejsem úplně vyhraněná, že by se mi líbila jenom jedna věc, je dobré, že je vše tak rozmanité. Trénování motoriky je pro nás moc príma. 

Moc se mi líbí, že je to tak přátelské, lidi si umějí vycházet vstříc. Už jenom to, že člověk má ten cíl, kam jít. Každý má pořád něco, kamarády, doktory; ale tohle je úplně o něčem jiným, je to o motivaci dělat pořád něco.