Hnatyšanová Marie

10.09.2018


Jak život plynul...


Devět lidí, devět životních příběhů.

Devět jedinečných osudů.


Zjistěte, jak žijí ostatní, jakým způsobem prožívali své dětství, co je baví, jaké mají hodnoty, jaké životní překážky museli překonat, aby se dostali tam, kde jsou a co jim přineslo komunitní centrum.

K vyššímu věku s velkými zkušenostmi. 


Můj život 

Narodila jsem se na Moravě, ve vesnici Spytihněv blízko Uherského Hradiště, do úplně běžné rodiny. Maminka byla učitelka, tatínek pracoval jako zámečník u Bati. Měla jsem bratra, který byl o šest let mladší, dnes už bohužel nežije.

Celé dětství jsem strávila na Moravě s rodiči. Bylo to krásné dětství a ráda na něj vzpomínám. Vesnice byla v hezkém prostředí moravského Slovácka, hodně času jsem strávila venku pomáháním kolem domu, měli jsme zahradu, nějaké drobné zvířectvo, políčko. Na vesnici bylo vždy spousta dětí, měla jsem hodně kamarádek, hrály jsme různé hry, s kočárky a panenkami, vařily jsme pro ně... Jedno léto jsem byla v ozdravovně, protože jsem byla hubená, ale jinak jsem byla vždy doma. Moc ráda jsem četla, jezdila na kole, v létě jsme se chodili koupat do slepých ramen řeky Moravy a v zimě zas bruslit na Baťův kanál. Do šesti nebo deseti let jsem trávila čas i s babičkou z maminčiny strany a s dědečkem z tatínkovy strany, jinak ostatní prarodiče jsem už neměla možnost potkat.

V dětství mě hodně formovali rodiče, a protože jsme byli katolicky založená rodina, tak i náboženství. Často jsem slýchávala, abych byla slušná, přívětivá, pomáhala lidem a nedrala se dopředu. S odstupem času můžu zhodnotit, že to asi nebyla nejlepší výchova pro dnešní dravý svět. Vím ale, že nás tak rodiče vychovávali v nejlepší víře, z čistého přesvědčení, jak nejlíp uměli a sami tak také žili. Člověk si pak v dospělosti někdy uvědomil, že by se měl v něčem změnit a přizpůsobit okolním podmínkám, ale vlastně tak žiji dodnes...

Na střední průmyslovou školu jsem nastoupila do Bzence na Moravě, na obor konzervárenství potravin. Po maturitě jsem dostala umístěnku do Prahy do mrazíren, kde jsem dělala mezi třetím a čtvrtým ročníkem tzv. diplomovou práci a tak si mne pak vlastně "vyžádali". Takže jsem se v osmnácti letech ocitla v Praze a začala pracovat v mrazírnách (kde se zpracovávalo ovoce a zelenina) na pozici technika a později mistra výroby. Měla jsem na starosti výrobní halu s asi třiceti zaměstnanci, kterým jsem rozdělovala práci a kontrolovala výrobu. Pro mladou holku docela výzva, jak se dnes říká. Ale už v průběhu školy jsme jezdívali na praxe po různých konzervárenských provozech, takže jsem tu problematiku i prostředí znala a nebyl to pro mne žádný problém. V mrazírnách se mi moc líbilo, i přes to, že to byla práce dost náročná. Byl tam ale dobrý kolektiv a všichni se ke mně skvěle chovali (i když na mě za nějaký čas šéfové začali naléhat, abych vstoupila do strany, což pro mne ale bylo zcela nepřijatelné).

S rodiči jsem byla domluvená, že v Praze strávím tak dva, tři roky a zase se vrátím domů... Pak jsem ale potkala kluka, mého budoucího manžela. Seznámili jsme se brzo po mém příchodu do Prahy, na tanečním čaji v Luxoru na Václaváku. Ve dvaceti letech jsem se vdala a už jsem v Praze zůstala. Manžel pracoval jako technik v ČKD. Po svatbě jsme bydleli na Pankráci, mrazírny sídlily až za Prahou 6 v Sedlci, cesta tramvajemi a autobusem trvala dvě hodiny tam a dvě zpátky. Proto jsem se rozhodla z mrazíren odejít a sehnala jsem si místo v oboru, ve výzkumném ústavu konzervárenském a lihovarnickém na Praze 4 v Braníku. Tam jsem byla téměř celý svůj profesní život. Až po roce 1989, kdy se budova ústavu stala součástí restituce, jsem se v rámci podniku přesunula na jiné pracoviště a zůstala tam až do důchodu.

Mladší bratr, který byl celý život strojvůdcem, zůstal na Moravě, postavil si v zahradě rodičů dům a navzájem si vypomáhali. Já jsem tam jezdila vždy na svátky a v létě na měsíc, kdy jsem si našetřila celou dovolenou a snažila se rodičům vypomoct se vším, s čím se dalo. Ale věděla jsem, že rodiče zůstali v dobrých rukou bratra a jeho rodiny. Jinak mám dvě dcery, je mezi nimi rozdíl tři roky, a ty trávily u babičky a dědečka na Moravě celé prázdniny, a velmi rády. Měly tam dva bratrance a společně si užívali krásné dětství, jako jsem měla kdysi já...

Mám-li zmínit své životní milníky, tak za opravdu zlomový považuji můj příchod do Prahy, kdy jsem odešla z malé vesnice na Moravě rovnou do hlavního města. Ta změna se mi líbila, ale určitě to bylo zpočátku náročné. Mentalita lidí byla trochu jiná, ale tím si nestěžuji, všichni se ke mně chovali moc hezky. Byly to spíš takové drobné rozdíly. Třeba jsme u nás na Moravě byli zvyklí zvát lidi domů, třeba i pošťačku, když přišla se zásilkou. A jak jsem na to byla zvyklá, tak jsem to dělala i tady v Praze. Manžel byl z toho nejdřív tak trochu šílený, ale pak se to nějak ustálilo. Dlouho mi trvalo odvyknout si od některých zvyklostí. Dodnes ráda lidem důvěřuji, i když vím, že to už není tak jednoduché.

Dalším milníkem byla samozřejmě svatba a především narození dvou dcer. Obě vystudovaly vysoké školy, jedna ekonomický směr a druhá strojírenství. Musím říct, že holky se nám povedly a dělaly nám vždy radost. Jedna se věnuje vzdělávání dospělých a koučinku a druhá je ředitelkou školy. Vnoučata mám tři, holku a dva kluky. Už jsou ale velcí, vnučka se nedávno vdala a tak se těším, až přibude nějaké malé pravnouče.

Další silná situace nastala odchodem do důchodu v roce 1997. Já jsem sice pak ještě dalších osm let pracovala na zkrácený úvazek v charitativní organizaci, takže jsme s prací neskončila tzv. ze dne na den, ale i tak to byl, alespoň pro mne, velký zlom. Do práce jsem vlastně chodila ráda. Každému teď radím, ať pracuje co nejdéle. Před rokem jsem prožila další silný a zároveň smutný okamžik, když mi zemřel manžel. Vyrovnávám se s tím dodnes, byli jsme spolu 55 let.

Časy dnešní a minulé 

Pozitivní na době minulé, kdy jsem byla mladá, byl o poznání větší klid. Nebyl takový stres jako dnes. Na druhou stranu jsem špatně snášela tu nesvobodu, která byla všudypřítomná. Lidi se báli veřejně otevřeně promluvit, nedalo se prakticky cestovat do ciziny, nic se nesmělo. Moje maminka nemohla učit, protože byla věřící a chodila do kostela, tatínkovi komunisti sebrali zámečnickou dílnu. Dětem jsme museli říkat, že o čem se mluví doma, to se nesmí říkat ve škole, člověk nikdy nevěděl, na jakého horlivce kde narazí... Kvůli "nevhodnému" kádrovému profilu (nebyli jsme v KSČ) byl problém dostat děti na střední a vysoké školy. A to vše se táhlo celým mým produktivním životem. Naopak v zaměstnání byla přátelštější atmosféra než dnes, alespoň v mém případě. Nikdo se za ničím nehnal, protože ani nebylo za čím. Prakticky celý život jsme pracovali ve stejném kolektivu, takže jsme spolu tak trochu žili. Znali jsme sebe navzájem, znali jsme děti svých spolupracovníků a vždy jsme si měli o čem povídat. Dostala jsem od kolegů mnoho cenných rad pracovních i osobních. Dodnes se vídáme, znám dokonce i vnoučata některých z nich. Dnešní doba je jiná, zrychlená, je větší konkurence, lidi častěji střídají zaměstnání, nemají na nic čas. Chybí jim pak prostor, soustředění a chuť pro povídání si o mimopracovních tématech i o životě.

Pozitivum dnešní doby je rozhodně SVOBODA. Jsem za ni pořád vděčná, i když všechno není tak úplně ideální, jak jsme si to naivně a optimisticky představovali v roce 1989. Můžu říct za sebe, že jsem si tu změnu představovala víc čestnější, jasnější, bez zákulisních politických her a postranních úmyslů. Ale jsem šťastná, že už téměř 30 let žijeme ve svobodě a že se konce totality nakonec dožili i moji rodiče. Svobodu cestování oceňuji hlavně kvůli svým dětem a vnoučatům, já už dnes cestování nevyhledávám s ohledem na zdravotní stav. Oni ale můžou jet, kam chtějí, číst, co chtějí, říkat si, co chtějí, myslet si, co chtějí. Tohle vnímám jako velké výhody i přes některé těžkosti, které tahle doba přinesla.

Jako velký společenský milník taky vnímám tzv. Pražské jaro, první polovinu roku 1968, kdy se hlavně tady v Praze lidi tak nadechli. Vzpomínám na to jako na velké vzedmutí, velkou naději. A pak přišel ten šok a zklamání ze srpnových událostí a vše se začalo vracet do starých nebo ještě horších kolejí a tuto společnost to velmi pokřivilo. 

Moje hodnoty 

Svoboda je pro mě velmi důležitá, aby člověk nemusel pořád sledovat, co se smí a co nesmí říct. Potom rodinné zázemí a vztahy v rodině. Schopnost správně vychovat děti, aby z nich vyrostli slušní lidé. Důležité je povídat si s nimi, vysvětlovat jim už od dětství, co se děje ve společnosti a všechny souvislosti a hodnoty, aby měly přehled a nenechaly se omámit nějakým nebezpečným populizmem. Taky se o to snažím u vnoučat. Za důležitou hodnotu považuji vzdělání, to úzce souvisí s předchozí hodnotou. A pak mít kolem sebe harmonizující prostředí, v rodině i v práci.

Mladým bych chtěla vzkázat, aby byli pokud možno slušní a čestní. Aby studovali, učili se jazyky, poznávali co nejvíc, pak se jim otevřou další možnosti, nejenom pracovní. Přála bych jim zdravé rodinné zázemí, aby i jejich děti měly možnost vyrůstat v úplné a fungující rodině. A aby si užívali i mnoha jiných věcí a radostí a nezaměřili se jen na vydělávání peněz. 

Moje sny 

Po většinu svého života jsem se snažila dělat pro rodinu vše, co bylo potřeba. I s vnoučaty jsem pomáhala, jak to šlo. Teď bych si přála i nadále žít v klidném prostředí. Aby vztahy v rodině byly i nadále tak příjemné, jaké jsou dnes. Taky mým velkým snem je, abych se mohla co nejvíc a co nejdéle pohybovat sama, s ohledem na svůj velký problém se zrakem. Abych byla ve svém bytě co nejdéle soběstačná a zvládala vše, co je potřeba. Ať se o mě rodina nemusí starat, nechci být v takové míře závislá na druhých. Chtěla bych být také ještě schopna pohlídat nějaké budoucí pravnouče.

Co se týče mých dětských snů, moc si nevzpomínám na nějaké konkrétní. Jak jsem popsala výše, můj život se najednou začal odvíjet jinak, než jsem původně očekávala a plánovala. Myslela jsem si, že po pár letech v Praze se vrátím domů na Moravu a zamotalo se to tak, že jsem zůstala v Praze. To jsem ani nemohla plánovat, protože by mne to ani nenapadlo. Život jsem brala tak, jak přicházel. Myslím, že jsem nikdy žádné extra velké sny neměla. Přála jsem si, aby to vše plynulo tak nějak v pohodě a bez velkých problémů. Naše životy byly v socialismu tak nějak nalajnované a žádné velké nebo pestré možnosti jsme neměli. Chtěli jsme mít místo, kde můžeme bydlet, chtěli jsme mít chatu, kam se můžeme vypravit o víkendech, mít auto... To bylo tak vše, o čem jsme si mohli dovolit snít...

Lituji jen jedné věci, že jsem v podstatě celý svůj produktivní život prožila v tom nešťastném reálném socialismu, zažila tu nesvobodu, tu strašnou atmosféru 50. let, neustálý nedostatek a shánění základních věcí. V podstatě nebyla možnost jít svou cestou. Také mě mrzí, že už jsem neměla možnost využívat k práci počítač a dnes i internet, ale vzhledem ke svému zraku to už teď nedoženu.

Kdybych mohla vrátit čas, chtěla bych se pro výjimečnost té chvíle vrátit do doby, kdy se nám narodily děti a pak vnoučata. To byla období velkého štěstí.  

Co mě baví 

Během produktivního věku jsem téměř žádný volný čas neměla, protože jsme ze začátku pracovali i v sobotu, věnovala jsem se maximálně dětem, pořídili jsme si chatu, kam jsme jezdívali, budovali ji, sklízeli a zpracovávali úrodu. Zvykla jsem si doma šít pro děti, hlavně když chodily do tanečních. Také jsem byla až fanatický čtenář, když mě něco zaujalo, tak jsme to dokázala přečíst v jednom kuse. Když se mi zhoršil zrak, začala jsem si v půjčovně pro slabozraké půjčovat audioknihy. Teď jsem se vrhla znovu na knihy od Karla Čapka, celou jeho tvorbu. To je pro mě ohromná věc. Když jsem měla po operacích očí, tak mě drželo nad vodou, když jsem si mohla poslechnout dobrou knihu.

Před manželovou smrtí jsme se o něj hodně starali, sama jsme do toho vkládala všechen svůj čas a energii. Po tom, když odešel, jsem potřebovala najít něco, čím bych vyplnila čas. Chtěla jsem najít nějakou skupinu lidí v mém věku k setkávání. Nebo mít třeba i možnost vybírat ze zájmových aktivit, které ještě můžu dělat. Nějaký čas jsem chodila na univerzitu třetího věku, to ještě když manžel žil. A před rokem, v září 2017, jsem měla to štěstí, že jsem objevila toto Komunitní centrum. To bylo pro mě opravdu skvělé, nový impulz. Mám to blízko domova, v docházkové vzdálenosti. A hlavně oceňuji nabídku aktivit, která je opravdu široká a pestrá a člověk si může vybrat, co ho zajímá nebo co ještě může a zvládá. Mám moc ráda kvalitní přednášky na různá zajímavá témata, hodně se mi líbí i cvičení tai chi, které probíhá od zimy. Nabídka je tak pestrá, že si vždy vyberu, a jsem opravdu moc spokojená. A to nejenom s programem, ale i se skvělým, laskavým a lidským přístupem všech, kteří v centru pracují, a moc jim za to děkuji.