Horník Jan

25.09.2018


Jak život plynul...

Devět jedinečných osudů.

Devět lidí, devět životních příběhů.

Zjistěte, jak žijí ostatní, jakým způsobem prožívali své dětství, co je baví, jaké mají hodnoty, jaké životní překážky museli překonat, aby se dostali tam, kde jsou a co jim přineslo komunitní centrum.

K vyššímu věku s velkými zkušenostmi. 


Můj život 

Narodil jsem se v Praze, bydleli jsme ve Vysočanech. Ve čtyřech letech zemřel otec, a tak vyrůstal jsem se třemi generacemi žen - se starší sestrou, matkou a babičkou, a to ovlivnilo vše ostatní co následovalo. Do školy jsem šel dříve, narodil jsem se koncem září, a tak ve třídě jsem byl nejmladší a vždy nejmenší a prosadit se nebylo jednoduché. Škola mně však šla dobře, a i když jsem se v podstatě ani neučil, tak známky jsem měl dobré a na opisování jsem byl dobrý. Také jsem hrál fotbal, to jsem odkopal celé své mládí. Hrál jsem na plácku za barákem a taky za žáky a v dorostu Pragovky ve Vysočanech. V té době jsme hrávali na škváře, takže máma měla doma v zásobě kartáče, a ty odřená kolena a lokty drhla, to bylo pořád.

Babička bydlela s námi v jednom bytě, takže odmala jsem měl možnost sledovat, jak to funguje v ryze ženské společnosti. Všechno má své klady i zápory. Mám pocit, že jsem se pak v životě uměl lépe ponořit do toho ženského myšlení, a to se pak v životě hodilo. Na druhou stranu zase nejsem ten typ, co by si uměl s chlapy v hospodě vykládat jen tak, na žízeň a dobrou náladu. Byla to babička, která mě nejvíc ovlivnila v dětství, ta u nás vládla pevnou rukou. Spoustu věcí jsme nemuseli doma dělat, ona nás k tomu prostě nepustila. Sestra si myslím na to pak v dospělosti trochu doplatila, neuměla nebo neměla potřebu dělat samostatná rozhodnutí.

Základní školu jsem vystudoval úspěšně, myslel jsem si, že to můj vrchol, protože škola jako taková mi moc neříkala. Ale rodinná rada rozhodla, že půjdu na průmyslovou školu technického zaměření. To bylo zvláštní, protože v ryze ženském prostředí jsem na technické věci vůbec nesáhl, neměl jsem k tomu žádný vztah. Tenkrát se ne každý dostal na průmyslovku, ale matka tam měla známé, tak se dá říct, že jsem byl takové protekční dítě a začal jsem studovat. Nebyla to žádná sláva, vůbec mě to nebavilo. Říkal jsem si, že je to k ničemu, až teprve mnohem později jsem si uvědomil, že i to mě formuje. Každopádně jsem odmaturoval, ale na vysokou školu už jsem nešel. Ke zklamání matky, byla s námi dětmi sama, převládl můj názor, že je zapotřebí pracovat a vydělávat. Hlavně již ukončit vzdělávací proces. Dnes to vidím trochu jinak. Po absolvování základní vojenské služby jsem si pak našel práci v Tesle za 900,- Kč měsíčně, a tak jsem se po čase ohlížel po něčem jiném. Nastoupil jsem do Výzkumného ústavu.

Dvouletá vojenská služba byla pro mne důležitým mezníkem a vzpomínám na ní v dobrém. První rok byl náročný, to bylo právě v roce 1968 a umístili mě ke spojařům až daleko na Slovensko, domů jsem se dostal poprvé až po roce. Pak ten druhý, to byla skutečná škola života. Doba byla neklidná a my mazáci často nahrazovali do civilu odcházející důstojníky a přebírali odpovědnost za výcvik, a to i trestně právní. Však také mnozí z nás si nedobrovolně vojnu prodloužili. Mělo to však nesporný přínos do života. Z domu odešel mámin mazánek a vrátil se samostatný člověk, který byl již sám schopný se postavit na vlastní nohy, zařadit se do pracovního procesu a založit rodinu.

Tak se také stalo. Na dovolené jsem se seznámil s dívkou, šli jsme si zatancovat. Dali jsme si schůzku za tři neděle ve 14 hod. na Václaváku. Ten den však hrála tenkrát Sparta a tak jsem na cestě na fotbal prošel jen tak kolem čtvrté hodiny Václavákem. Ona tam stála a po šesti letech jsme se vzali.

Další důležitý zlom nastal, když se nám narodili děti, syn a dcera, to si pak člověk spoustu věcí uvědomí a začne vážněji přemýšlet o smyslu života a tak. Když byly děti malé, tak jsme bydleli v centru Prahy v jednopokojovém bytě. Později, když se budovalo sídliště na Jižním městě, tak jsme se tam přestěhovali. Tenkrát v roce 1978 tam nebylo nic, obchody ani chodníky a metro končilo na Kačerově. Právě tam jsem potkal starého kamaráda, se kterým jsme dříve hrávali fotbal a že prý se na Hájích staví fotbalový areál. No a tak jsem se zašel podívat a již jsem zůstal. Přivedl jsem syna, začal trénovat děti a to mi vydrželo dalších dnes již 38 let.

Formují taky smutné události v životě. Matka nás opustila celkem brzo, krátce po mojí svatbě. Pak babička a později i moje žena. Jsou to těžké situace, ale život je takový. 

Časy dnešní a minulé 

Měl jsem to štěstí žít v době, kdy se toho odehrálo strašně moc. Všechno se rychle vyvíjelo, přišli první mobily a počítače. Dnešní děti je berou jako samozřejmost, ale já jsem byl z toho uchvácen. Narážím občas na takové situace, kdy mi položí otázku, která pro mne nemá hlavu ani patu a pak si uvědomím, že se ptají ze svých současných pozic a vědomostí, které jsou již na jiné úrovni.

A to jsem se k počítačům dostal poměrně brzo v sedmdesátých letech, kdy jsem pracoval v evidenci ve skladových službách, programoval jsem a veškerá data v papírové formě jsem převáděl do souborů. A byl na světě problém, zmáčknutím knoflíku mohl každý dostat potřebné informace. Na to vedoucí pracovníci nebyli zvyklí, na takovou kontrolu. Mnozí se ze ztráty důležitosti a s ní spojené moci, vyrovnávají do dnes. V osmdesátých letech, i když byl společenský systém takový jaký byl, byl vidět pohyb a měl jsem možnost být u toho, vidět ten vývoj a pokrok.

Z hlediska trenéra mládeže jsem vnímal, že ze strany státu byla tenkrát maximální podpora sportu a mládeže. My jako trenéři jsme se nemuseli starat o provozní náklady na sportovní činnost. Za naši práci jsme byli společensky oceňováni, i takový děkovný dopis od podniku za práci s dětmi dokázal motivovat. Trenéři, když se potřebovali účastnit soustředění, tak je z podniků uvolnili většinou bez problémů. Přibližně po roce 1992 se to všechno změnilo a ze své záliby jsem musel udělat profesi a hodně se snažit o přežití klubu věnujícímu se výchově dětí v tržním prostředí. Zkušenosti z dob minulých nebyly k ničemu a plošnou podporu mládeže na naši úrovni nahradily nenárokové dotace, a v přidělování doba bohužel přála těm silným. Zrušilo se hodně sportovních středisek mládeže a dalo by se říci, že s vaničkou se tenkrát vylilo i dítě.

Jedním z pozitiv dnešní doby vnímám v možnostech cestování. Ale cestování člověka neuživí. Dnešní doba je dobrá pro ty, kterým bylo z hora dáno, kteří jsou schopní, ti mají nepřeberné možnosti se vypracovat, udělat kariéru. Ale ten, co je dole, jde zas hodně dole. Je to docela drsná doba, není až tak pro staré lidi. Po padesátce jsem musel pracovat mnohem víc než před tím. Dnes mám pocit absence motivace k práci u mladých lidí ze strany společnosti.

Po revoluci mnoho zkušeností, které člověk nabyl v minulosti, nemohl uplatnit a předat dál. Ten přechod byl pro moji generaci hodně těžký a ne každý ho zvládl. Nemyslím si, že mladí jsou nevychovaní nebo že nemají úctu ke stáří, ale oni vidí, že ti starší často nestačí držet krok s vývojem a to je v jejich očích snižuje. V určitém věku to už člověku nejde tak lehko do hlavy.

Nemám důvod si stěžovat, dělal jsem práci která mě bavila a uživil jsem se. Nebylo z toho moc peněz, ale byl jsem spokojený, naplňovalo mě to. Ale nová doba mě zklamala ve třech věcech. Jednak, když jsme cinkali těmi klíčky v roce 1989. Věděl jsem, že tímto vzniknou vrstvy, budou majetní a méně majetní. Ale věřil jsem, že hranice mezi chudým a bohatým zůstane na rozumné úrovni, a ne že se budu potkávat s bezdomovci a číst statistiky o počtech lidí na hranici chudoby. Další věc je ta, že jsme se nikdy úplně nezbavili toho špatného z minulého režimu, částečně jsme to zaměnili za systém dotací. A poslední věcí jsou média. Dřív jsem se díval na televizní zprávy, četl jsem pravidelně denní tisk a kdyby mi tenkrát někdo řekl, že od toho z hlediska zachování zdraví upustím, nevěřil bych. 

Moje hodnoty 

Mám hned deset bodů a ty jsou ve znění Desatera. To jsou věci tak zásadní, že je nemá smysl ani rozebírat. Snad jen bych je upravil do, pro dnešní dobu, srozumitelnější podoby. Pak je to pokora, ve smyslu toho, že každý by si měl uvědomit na co má, kde jsou jeho hranice a dle toho jednat a žít. Nezáleží, jakou máte profesi, zda jste profesor, nebo uklízečka, jde o to, že můžete být nejlepší ve své profesi a žít bez sebezničující závisti. Dále bych zařadil empatii, ta mi v současné společnosti schází. A výchova v rodině. Někdy mám pocit, že rodiče si stylem výchovy svých dětí podřezávají větev sami pod sebou. Snažím se jim vysvětlit, že děcko se toho naučí někdy víc z prohraného zápasu než z výhry. A taky že nejde vždy jen o výsledek za každou cenu, ale hlavně o průběh. 

Moje sny

Mám plán naučit se stárnout. Asi si budu muset zalistovat v knihách a něco si o tom přečíst. I když se mi pořád ještě nechce.

Nepamatuji si na žádné vysloveně dětské sny, které jsem si splnil, nebo nesplnil. Vše, co jsem dělal, tak jsem dělal rád, a když ne, tak jsem měl snahu to změnit. Když jsem pracoval ve Výzkumném ústavu na vývoji, tak jsme vyvíjeli různé technické zařízení. Ve škole ani tady mě to moc nebavilo a tak jsem dal výpověď. Když jsem se byl podívat na místo nového působiště, tak jsem zjistil, že to nebude nic pro mne. Tudíž jsem výpověď stáhl a za trest jsem byl ponížen z vývoje na úsek skladového hospodářství. A tady jsem se našel, zde jsem se naučil pracovat s počítačem a programovat a došel také uznání své práce.

Můžu říct, že vše, co jsem dělal, jsem se snažil dělat tak, jak jsem nejlíp uměl. Nelituji žádného rozhodnutí.

Práce s dětmi mě naplňovala maximálně po celý život. Je známo, že děti nic neodpustí a jít stranou nebo nějakou oklikou prostě nejde. Proto jsem rád, že jsem mezi nimi uspěl po tak dlouhou dobu. Mrzí mě, že dnes stát už tolik na ně nemyslí, ve smyslu podpory sportu a podobně. A můžu říct, že děti, ve smyslu vzájemného rozdílného postavení, mě naučily jedno, že za všechno si člověk může sám a tím se snažím řídit i ve světě dospělých. 

Co mě baví 

Činnost, u které si nejvíc odpočinu, je čtení. V současnosti se vracím ke klasikům. Teď čtu znovu Jiráska, slovní obraty starého vydání si předčítám i nahlas. Zdánlivě nedějové a pomalu plynoucí U nás čtu jako detektivku. Mám taky rád ruskou klasiku, jako je Vojna a mír nebo Anna Karenina, tam je prostě všechno. Když se začtu, to je úžasný. Na všechno zapomenu a jsem schopný u toho vydržet hodiny. Četba a pak celoživotně sport, hrával jsem stolní tenis, nohejbal, fotbal.

Také cestování, nová doba dala člověku strašně moc možností poznávat a rozšířit si obzory. Zamiloval jsem si Asii a procestoval jsem ji s batohem na zádech. Tato možnost přišla až po padesátce a využil jsem ji maximálně a jsem za to vděčen.

Komunitní centrum považuji za místo, kam můžou chodit lidi naučit se důstojně stárnout. Vidím tady lidi, kteří jsou pořád aktivní a zajímaví. Základem je aktivita, prostě se sebrat a jít mezi lidi. Celospolečensky by bylo zapotřebí nakopnout ty, který nejsou aktivní tak, jak by mohli. Psychické zdraví je důležité, udržet si nadhled a jak to jen jde, vyhýbat se stresu. Já už dneska vím, že to není jednoduché. Myslím, že chlapi to mají složitější tím, že oni jedou stále naplno a pak je to najednou převálcuje. Ženy ty si jedou tak rovnoměrně a umí si to víc rozložit ty síly. A obecně přibývá víc seniorů, o kterých se bude nutno postarat a vůbec, udržet takový sociální smír ve společnosti. Není to jenom o jednotlivci, když nebude moci chodit, tak zůstane doma a hotovo. Kvalita stárnutí však ovlivní celou jeho rodinu, pokud jí to nebude jedno, co se s ním bude dít. Je důležité poskytnout mu takové podmínky, aby mohl důstojně odejít.

Jinak bych možná v centru uvítal víc sportovních akcí pro seniory. Možná by se rozhýbalo víc chlapů k tomu, aby aktivně trávili čas i v zařízení, kde je zatím nepřehlédnutelná převaha žen.