Jak zvládnout přechod do stavu "důchodce".

27.02.2018

Představa blížícího se důchodu působí na každého jinak. Když jsem chodil do první třídy, záviděl jsem "dědkům", co sedávali u nás na Hanspaulce u tenisových dvorců, sledovali tenis a mezi sebou živě klábosili. Nějakou dobu mi to vydrželo jako zajímavý nápad na to, co bych chtěl dělat...

Nicméně v dětství, v pubertě a ani v dospělosti se člověk obvykle moc myšlenkami na dobu důchodu nezaobírá, má mnoho jiných zájmů a je to období tak daleké, že na ně nedohlédne. Pravda, je pokoušen radami o spoření včas, ale to padá na úrodnou půdu jen u malého procenta pesimistů, kteří vnímají relativitu času jako osobně ohrožující.

Jenže čas plyne. Neúprosně a spravedlivě. Než se plně výkonný jedinec naděje, nebezpečně se nachyluje hranice, kdy by měl odejít. Někdo se na ten okamžik opravdu těší, představuje si, že se vším sekne, hlavně že ráno nebude muset vstávat a vyrážet do práce, že se nebude muset rozčilovat se spolupracovníky, poslouchat hloupé a neschopné šéfy. To bude paráda. A opravdu se na to těší. Vytěsňuje ty drobné pochybnosti a doslova jako by stříhal metr.

A pak nastane den D. Změnil se společenský statut. Je z něj penzista. Vcelku zakrátko si důchodce uvěřuje, že nový život má svá úskalí. A najednou se plíživě objevuje nejprve nenápadná, posléze pak trvalá úzkost. Strach z rychlejšího plynutí času, možná, ač si to nepřipouští, i obava z blížící se smrti. Vytrácejí se někdejší síly a novodůchodce si začíná uvědomovat, že na něj okolí možná pohlíží s jakýmsi blazeovaným nadhledem. Své okolí již totiž nemůže nijak ohrozit, nebuduje si kariéru, a proto se ho také stále méně ptají na jeho názor a rady. A tady nastává problém. Pocit zbytečnosti, nadbytečnosti. A přemíra nenaplněného času...

Tak tohle je varianta špatná, protože je nepřipravená. Všechno se člověk totiž musí naučit - chodit, jíst příborem i cizím jazykům. Musí se naučit i jiným vzorkům chování, které nastává okamžikem důchodu. A tady mohu s klidným svědomím doporučit můj autentický zážitek...

Nastoupil jsem do tramvaje, která vyjížděla od Branického nádraží a do jednoho z vozů nastoupila skupina seniorů. Důchodců. Prostě parta, řekl bych veselá až rozjivená. Že by se to nehodilo k jejich věku? Ale kdež! Byli všichni společně někde na výletě, opékali si tam buřty a já se stále větším potěšením sledoval, jak jejich věk kalendářní mizí a jak se rychle vracejí do doby dávno, dávno minulé. A všichni, co v tom tramvajovém voze byli se mnou, se začali spontánně usmívat. Prostě byl to hold rozpustilému stáří.

Pochopil jsem, že jsou to sice lidé osamělí, ovdovělí, ale plni energie. Kdybyste je náhodou někdy potkali, určitě je poznáte, jejich nálada je nakažlivá a mimochodem, jezdí na podobné výlety stále, jak jsem pochopil, i v zimě.

Odkaz na původní článek ZDE.