Kardiochirurg Jan Pirk: Pacient nemá jen srdce, ale i duši.

11.03.2019

Jan Pirk je ten typ lékaře, kterého by si u operace přál každý. Především když se jedná o tak náročné výkony, jako jsou operace spojené se srdcem. V 70 letech má profesor Pirk za sebou přes sedm tisíc operací a k tomu 270 úspěšných transplantací srdce.

Václav Havel napsal o odcházení z profese divadelní hru, Jan Špáta natočil nádherný dokument Láska, kterou opouštím. Vy jste nedávno předal vedení kliniky. Byl to pro vás těžký krok?

Kliniku jsem úplně neopustil. Dvacet šest let jsem byl přednostou kardiochirurgie a dvacet let současně přednostou celého kardiocentra - a tím zůstávám nadále. S tím, že vedení kardiochirurgie předám, jsem počítal dlouho dopředu. Už toho na mě bylo moc, především těch administrativních starostí, které zdržují od samotné medicíny. Je to už pár měsíců a zatím si to ohromně užívám. Nemusím řešit, že nám onemocněl lékař, scházejí sestry, ruší se operace. Dnes to za mě dělá můj žák a nástupce Ivan Netuka, který kliniku vede velice dobře.

Operujete méně?

Ne, stále operuji každý den. Dneska jsem například operoval starou dámu, křehkou stařenku, čtyřnásobný aortokoronární bypass, měla těžké anginózní obtíže (bolesti na prsou). Potom jsem si povídal se zítřejším pacientem - budu mu dělat kombinovaný výkon, chlopeň a bypass. Domluvili jsme se, jaký postup zvolíme, trochu jsem ho uklidňoval a vysvětloval, jaká metoda připadá v úvahu, jaké má výhody a podobně.

Snažíte se vždycky všechno pacientům trpělivě vysvětlit?

Samozřejmě, dělám to tak celá léta. Odkoukal jsem to asi nejvíc ve Spojených státech, kde je komunikace mezi lékařem a pacientem velmi intenzivní. Předávám tuto zkušenost i svým žákům, kteří se také chovají k pacientům velice slušně a odpovídají na všechno, co je zajímá. Je to důležité, protože pacientovi nestůně jen srdíčko, má taky duši. Rodinné kořeny máte s medicínou propletené několik generací nazpátek. U vás bylo asi dané, že se stanete lékařem, ne? Vůbec ne, i když máte pravdu, že máme v rodině lékařů požehnaně. Chtěl jsem být námořním důstojníkem, tatínek mě v tom dokonce podporoval a do medicíny mě netlačil. Byl to takový dobrodružný klučičí sen, lodě se mi vždycky líbily. V roce 1969, když mi bylo devatenáct, jsem chvíli pobýval u jednoho vzdáleného bratrance v Londýně. Jeho manželka pracovala na panamském konzulátu a vždycky, když přijela loď pod panamskou vlajkou, někdo z konzulátu, což byli všeho všudy asi tři lidé, musel na tu loď zajet a napsat potvrzení do lodního deníku. Aby tam nemusela pořád jezdit ona, dělal to někdy místo ní bratranec Tomáš a bral mě s sebou. Vždycky jsme tam odchytli některého z důstojníků a on nás provedl těmi ohromnými nákladními loděmi, od lodního šroubu až po kapitánský můstek. To bylo něco! Ale tehdy už se sny o námořní kariéře rozplývaly, už jsem byl v prvním ročníku na medicíně.

Vyrůstal jste v Krkonošské ulici v Praze na Vinohradech. Jak to tam v 50. letech vypadalo?

Dětství tam bylo nádherné. Náš barák stavěl pradědeček a babička ho od něj dostala jako svatební věno. Rodina byla před únorem '48 bohatá, měli velkou klempířskou továrnu, ale po znárodnění jim nezůstalo vůbec nic. I ten barák nám sebrali a od té doby chátral. Dokonce se tam stal úraz, na někoho spadl kus omítky a zlomilo mu to klíční kost. Ve Večerní Praze pak měli titulek: "Vysokohorsky omšelé štíty domu v Krkonošské ulici." Ale to už nám dům nepatřil, jen nás tam nechali bydlet. Z velkého dědečkova bytu udělali dva menší, v jednom jsme bydleli my, maminka, tatínek a já se dvěma sestrami, a ve druhém strýc s rodinou.

Jak vypadal ten původní byt vašeho dědečka? Představuji si elegantní prvorepublikový interiér, knihovnu...

Ano, přesně tak to bylo. Původně to byl osmipokojový byt přes celé patro. Byla tam celá stěna z mahagonu, kterou dělal nějaký významný architekt, zabudovaný bar, pohovka, knihovna, krb, všechno možné. Také tam stál klavír, velké křídlo, u kterého se muzicírovalo. V roce 1948 prarodiče o všechno přišli a dědečka, maminčina tatínka, zavřeli do dolů na Kladně. Začal jsem chodit do školy v roce 1954, to jsme měli strašnou bídu. Pamatuju si, že jednou před Vánocemi maminka rozprodávala staré sošky, aby mohla nějaké Vánoce vůbec nachystat. Musím ale říct, že mé dětství to nepoznamenalo, o nějakých hmotných statcích to nebylo. Chodil jsem do školy na náměstí Jiřího z Poděbrad a na plavání a na tělocvik vlídná tvář, klidný hlas a jiskra v oku, která se s věkem nemění. V Riegrových sadech jsme prakticky trávili dětství. Byl tam zlý jednoruký hlídač, jednou nás chytil a přivedl domů, protože jsme lezli po keřích.

Měl jste přísné rodiče?

Přísná byla jen maminka. Když jsme dostali nařezáno, tak jedině od ní. Vždycky říkala, že na to nepotřebuje vařečku, že má z péče o tři děti takových mozolů, že jí stačí ruce. Tatínek mě seřezal jen jednou v životě, to když měli na chatě cvičení lidoví milicionáři: my tam s kluky posbírali patrony a já to přitáhl domů. Tatínek nenáviděl zbraně. Když dostal jako lékař umístěnku do Děčína, léčil kluky, kteří po válce nacházeli nevybuchlé granáty a trhalo jim to prsty.

Byl jste zvídavý chlapeček, co pitvá žáby?

Byl jsem zvídavý, ale žáby jsem nepitval, k pitvání jsem se dostal až na medicíně. Ovšem experimentoval jsem. Jako malý, to mi mohly být tak čtyři, jsem na chatě přišel domů - no, pokakaný. Maminka se zděsila, co jsem vyváděl, tak jsem jí vysvětlil, že jsem pozoroval krávy na louce a zaujalo mě, že kravička když jde, tak kaká. Tak jsem to taky vyzkoušel. Museli mě pak pořádně vydrhnout.

Viděla jsem moc hezkou svatební fotku vašich rodičů. Vypadají na ní skutečně zamilovaní. Jaký měli vztah?

Oni se opravdu měli strašně rádi. Ohromné je, že se brali v roce 1947 jako děti velice bohatých rodičů - a rok po svatbě neměli nic. S jejich láskou to vůbec nehnulo, měli tři děti, žili pro nás. Můj tatínek bohužel předčasně zemřel, měl zánět žil na dolní končetině, takže mu dali warfarin, lék, který snižuje srážlivost krve. Jenže on na to byl přecitlivělý, dostal mozkové krvácení a náhle zemřel. Bylo mi devětatřicet, když umřel.

Kde jste prožil 21. srpen 1968?

Na letní praxi v Turnově. Den předtím, v noci z devatenáctého na dvacátého srpna, byla část naší party mediků někde v hospodě. V noci přišli na ubikaci bujaří a budili nás. Byli jsme otrávení, protože jsme chtěli spát. Ne že bych byl nějaký svatoušek, ale zrovna jsem se potřeboval prospat. O den později byli po tom flámu mrtví oni - a najednou dunění a randál, slyšeli jsme tanky. Rusáci jeli od Liberce, otáčeli to na křižovatce před Turnovem na Prahu. Snažili jsme se ty spící kluky probudit, že jsou tady Rusové. Ale oni si mysleli, že se jim mstíme za včerejšek, vůbec tomu nechtěli věřit. Já se tehdy tak rozčílil, že jsem si - ač nekuřák - zapálil cigaretu.

To už jste nikdy v životě nezopakoval?

Naopak, já s kouřením v patnácti přestal! Poprvé jsem kouřil někdy na základce, samozřejmě natajno. Měli jsme výbornou partu, bylo nás pět kluků. Říkali jsme si Laubováci, protože většina z party, tedy kromě mě, bydlela v Laubově ulici. Význačný z nich byl Jindra Mann, syn Ludvíka Aškenazyho, nebo David Kraus, ten byl zase z rodiny překladatelů a divadelníků. Prostě parta kluků, co po škole společně řádila na Vinohradech. Nebyli jsme žádní sígři, učili jsme se výborně. Měli jsme třeba napsanou ústavu, v níž stálo, že když jeden člen party požádá, aby mu druhý napovídal, ten je povinen mu napovídat.

Pamatujete si, kde jste poprvé potkal svou paní?

To si pamatuju velmi přesně: na vesnické tancovačce v létě 1969. Máme chatu ve vesničce Konojedy.Kdybyste udělala trojúhelník Kostelec nad Černými Lesy, Stříbrná Skalice a Jevany, tak uprostřed je nádherná barokní obec Konojedy. Měl jsem kamaráda a společně jsme objížděli tancovačky po širokém okolí. A na jedné jsem spatřil Blanku, jak se objímá s nějakým klukem. Moc se mi líbila, vypadala sportovně, což se tedy později moc nepotvrdilo. Ale byla hezká, a i když měla chlapce, pozval jsem ji na rande - no a ona nepřišla! Naštěstí jsem ji ale tentýž den potkal v Ondřejově, kde tehdy pracovala na brigádě v ústředně observatoře Akademie věd. A to už se vykrucovat nemohla. V roce 1970 jsme se brali.

Jaké bylo vaše mládí v 60. letech? Do Prahy tehdy přijeli Ella Fitzgeraldová, Louis Armstrong, Allen Ginsberg...

No jo, tehdy to bylo v Praze ohromné. Na Armstrongově koncertě v Lucerně jsem byl, to byla událost. Chodili jsme do Semaforu, do Činoherního klubu. Pak už jsme měli první miminko, tak jsme nikde necourali. Snažil jsem se dobře učit, abych měl prospěchové stipendium, což byla sranda, sto korun měsíčně. Kdo měl průměr dva, měl padesát korun měsíčně, kdo jedna a půl, dostal sto korun, a kdo měl jedničku, čehož se nedalo normálními silami docílit, měl sto padesát korun. Já to dotáhl na tu stovku. Studoval jste medicínu a doma měl malé děti.

Vy jste z generace, kdy ta péče padala spíš na obětavé manželky, že?

Máte pravdu. Když jsem začal pracovat, na chirurgii se operovalo od rána do pozdního odpoledne. Do toho jsem pak dělal kandidaturu, doktorát, atestace... Takže buď jsem se učil, nebo psal, protože jsem musel publikovat. Když jsem přišel domů, sedl jsem ke knihám a k psaní. O děti se starala především žena.

Jaké jste si odnesl zkušenosti z Nymburka, kde jste začínal?

Každý na svoje první místo vzpomíná v dobrém, neznám nikoho, kdo by řekl, že to bylo příšerné. Medicínu jsme dělali proto, že jsme ji chtěli dělat, nebylo to ziskuchtivé. Tehdy byly platy mizerné, měli jsme 1820 korun - dělníci tehdy brali všichni přes dva tisíce! Ale měli jsme tam výbornou partu. Denně nás do Nymburka dojíždělo dvacet doktorů, možná i víc. Jezdili jsme ráno v šest a byla to sranda, protože jsem jezdil skoro se samými ženskými, které ve vlaku pletly, takže jsem se od nich naučil hladce a obrace. Když můj kamarád sloužil na pohotovosti, jezdil jsem s ním sanitkou k akutním případům, abych se toho co nejvíc naučil. Jednou mě dokonce poslali, abych ho v Loučni zastupoval, takže jsem dělal půl roku po promoci obvoďáka. Tenkrát se to nebralo tak jako dneska, prostě pan doktor Šístek má dovolenou, budeš ho zastupovat.

Zvládl jste to?

No jistě. Když přišla stará babka, že strašně kašle, svlékl jsem ji a poslouchal plíce, jestli nemá zápal plic. Doktor Šístek samozřejmě věděl, že když přijde tahle, že jí nic není, protože si vymýšlí. Všechny pacienty měl prokouknuté. Jednou jsem ordinoval a říkám zkušené sestře, paní Feriancové, ať zavolá dalšího. A ona že v čekárně nikdo není. - Mezi babkami se rozkřiklo, že ten mladý doktor všechny svléká, tak utekly!

Do IKEM jste přišel v roce 1974 už jako kardiochirurg?

Ne, byl jsem obecný chirurg. V pavilonu B1 jsme operovali žlučníky, kýly, cokoli... Kardiochirurgii tehdy dělali jen tři profesoři, my ostatní jsme jim asistovali a začínali s cévní chirurgií. Pamatuji si přesně na svoji první cévní operaci, to by se dalo zjistit i na den, protože měl tehdy pohřeb pan doktor Buda. Celý špitál jel na kremaci a já zůstal na celém pavilonu sám, jen s jedním anesteziologem. Poslední odjížděl pan profesor Kočandrle, pozdější ředitel IKEM, a říkal, že se tam jen otočí a hned se vrátí. Když odjížděl, stejnou bránou přijížděla houkačka s poraněným řezníkem. Ten chlap vykosťoval kýtu, ujel mu nůž, píchl se do třísla a přefikl si cévy. Okamžitě jsme ho vzali na sál a já ho odoperoval - to byla moje první samostatná cévní operace.

Zvládl jste ji dobře?

Ano, akorát když jsem končil, rozrazily se dveře a na sál dorazil pan profesor Kočandrle. První plánovanou srdeční operaci jsem dělal na jaře v roce 1983, než jsem jel do Ameriky. To byly defekty mezisíňové přepážky, nejjednodušší operování, asi jako když zašíváte díru na ponožce, akorát je to v srdci. 
Viděla jsem nějakou fotku, jak jste v nemocnici tancovali v krojích. Bavili se takhle dřív lékaři víc než dnes?

Dělali jsme tady všechno možné. Tancovali jsme, měli fotbalové mužstvo, hráli jsme takzvanou odborářskou ligu. Hodně se hrál licitovaný mariáš, nejstarší kolegové i kolegyně byli vynikající mariášníci. Myslím, že srandy se užilo víc než dnes, ale to říká asi každá generace. Fakt je, že v létě se šest neděl neoperovalo, protože se malovalo. Dnes malujeme za chodu, nepřerušujeme vůbec. Dřív ale v osm přišli malíři, v deset šli na svačinu a už se nevrátili. Trvalo to tedy dlouho, takže se šest neděl hrál mariáš a jezdilo se na koupání k Šeberáku nebo ještě dál na Štiřín.

Kardiochirurgie jako samostatný obor vznikla v roce 1953. U jakých milníků už jste byl přítomný?

Víte co, v dobách mých začátků byly nějaké milníky furt. Z každého kongresu přivezl pan profesor Hejhal něco nového, kardiochirurgie byla nový obor, věci se zkoušely a vynalézaly. Poslední dobou už se spíš jen zdokonalují zavedené metody. Viděl jsem první transplantaci srdce, jak jsme říkávali "na východ od Rýna", kterou v IKEM v roce 1984 provedl pan profesor Firt, můj učitel a předchůdce.

Druhý velký učitel byl pan profesor Hejhal - támhle visí na fotce. Vám se díky profesi podařilo vycestovat do zahraničí už za socialismu. Kam vedla vaše první cesta?

Na první kongres jsem jel v roce 1979 do Milána, to byl velký evropský kongres. Přijali mi tam přednášku a díky tomu jsem dostal devizový příslib. Vyjel jsem tehdy vlakem do Florencie, našel jsem takový laciný penzionek s okýnkem do světlíku, nejlevnější ubytování. Odpřednášel jsem svůj příspěvek na kongresu, oběhl památky a cestou zpátky jsem vystoupil z vlaku, že se projdu po Benátkách. To bylo někdy v říjnu v listopadu, takže zima, nikde nikdo. Sedl jsem si u kanálu Grande kousek pod náměstím svatého Marka, otevřel si konzervu čínského vepřového a okouzleně hleděl na moře. 
Pak jste v roce 1983 zamířil na zahraniční stáž do Spojených států, do New Orleans. Jak na vás Amerika působila?

Byl jsem jako v Jiříkově vidění. Předtím jsem musel udělat zkoušky v angličtině na americké ambasádě. Byl to multiple choice test, 300 otázek z celé medicíny, na které jsem měl 300 minut. Nějak se mi to podařilo udělat. První zážitek z Ameriky byl humorný. Když jsme přistáli na newyorském letišti JFK, šel jsem na záchod, viděl tam tu plnou mísu vody a říkal si: No tedy, to je ta slavná Amerika - a mají tu ucpané toalety?! Netušil jsem, že mají úplně jiný systém. Ministerstvo zdravotnictví mi půjčilo patnáct dolarů, tedy směšnou částku, ale nějaký nocleh jsem na letišti našel.

Do dění na americké klinice jste zaplul profesionálně?

Byly to pořád šoky. Hned první den, kdy jsem nastoupil, šéf zavolal jednoho mladého doktora, aby mi pomohl najít byt. Tady se tehdy čekalo na byt třeba dvacet let! My jich tehdy pár obešli a za dvě hodiny jsem měl jednopokojový byt dva bloky od nemocnice. Podmínka byla, že jsme museli mít pevný telefon, aby nám mohli z kliniky kdykoli zavolat. Tak se mě zeptali, jakou chci barvu aparátu. Já na ně zase nechápavě zíral - u nás se chodilo telefonovat k sousedům nebo do budky, vlastní aparát neměl každý - a tady jsem si mohl vybrat barvu! V pátek jsem nastoupil do nemocnice a už ve středu jsem měl první noční službu. Nikdo se se mnou nemazal, na sál a pracovat, žádné koukání. Byl jsem pro ně exot z Východu, musel jsem jim ukázat, že umím to, co oni. A když jsem to ukázal, tak mě mezi sebe vzali. Pak to bylo výborné, měli jsme tam strašně prima partu.

Co vás tehdy nejvíc překvapilo po medicínské stránce?

Používali mnohem jemnější operační techniku. Dávkování léků bylo úplně jiné. V té době se tady u nás řeklo, aby se daly tři ampule do půllitru a nechalo se to kapat. Tam se spočítala dávka na mikrogramy na kilogram váhy pacienta a dávalo se to infuzními pumpami, byli prostě úplně někde jinde. Tehdy Amerika zažívala konjunkturu, lidé se tam měli dobře. Třeba když můj nejlepší kamarád z města Charlotte v Severní Karolíně udělal atestaci, začal v soukromé kardiochirurgii a vydělával milion dolarů ročně. O tom se jim dneska ani nezdá, dnes vydělávají pětinu. Kardiochirurgii chtěl dělat každý, protože to byl ohromný byznys, ale bylo strašně těžké se mezi kardiochirurgy dostat.

Přemýšlel jste, že byste tam zůstal?

To nešlo, protože rodinu jsem měl v Praze, tu za mnou nepustili. Amerika se mi ale strašně líbila. Naučil jsem se tam jedno: že se věci mají dělat poctivě. Tady u nás chirurg suploval práci sestry, sestra suplovala práci uklízečky a uklízečka jakožto příslušník vládnoucí dělnické třídy nedělala nic. Kdežto v Americe když byl někdo uklízečka, tak perfektně uklízel. A když byl někdo chirurg, tak ne že operoval za odměnu, za to, že udělal tisíc jiných věcí. On byl dobře placený za to, že dobře operoval lidi. Všichni dělali svou profesi profesionálně. Neměli jsme třeba žádnou pracovní dobu, i o sobotách a nedělích se chodilo do práce, aspoň na semináře.

Nebyl jste pak po návratu otrávený z československé reality?

To zas ne. Musím říct, ve velké úctě k mým učitelům, že mě tady nechali přednášet, co jsem se tam naučil, a nebáli se mé zkušenosti realizovat, zavádět nové postupy. Byli rádi, že jsem přivezl spoustu poznatků.

Další velká zahraniční zkušenost bylo Dánsko, to už bylo po revoluci. Oslovila vás Skandinávie?

V Dánsku už jsem byl jako šéf, mohl odjet i se ženou a dětmi. Mně se tam líbilo moc, snad bych tam tehdy i zůstal, ale synové chtěli zpátky, měli tu školy, kamarády. A zdálo se jim, že v Dánsku není žádná sranda. Podle mě je to ale úžasná země, je tam nejnižší korupce na světě, nádherná příroda. Měl jsem od nemocnice krásný třípokojový byt, takže jsem mladé doktory, které jsem učil, občas pozval a udělal jim třeba bramborák. Vždy když jsem jel jednou za měsíc domů do Česka, přivezl jsem zpátky basu piva.

Asi byste si tam býval vydělal víc než tehdy v Česku, ne?

To jistě. Když jsem viděl svůj kontrakt, říkal jsem si, jak budu v ranci. Ale zase se tam platí 64 procent na daních, což je docela dost. Ale stejně jsem vydělával velice slušně, jak je to sociální stát, máte spoustu věcí zadarmo - parkoviště, školy... Já třeba chodil na dánštinu do jazykového kurzu, také zadarmo, tedy pokud měl člověk správnou docházku.

Pamatujete si něco z dánštiny?

Umím říct "Odkud jste?". Ale jinak už jsem všechno zapomněl. Já navíc v nemocnici dánštinu nepotřeboval, všichni starší lékaři mluvili německy a mladí anglicky.

Nakonec jste se tedy vrátili kvůli synům?

To byl jeden důvod. Druhý byl, že mě tady ministr zdravotnictví lámal, abych šel dělat do IKEM přednostu. Mně se nechtělo, furt jsem to oddaloval. A on mi pak jednou napsal, ať se buď vrátím, nebo ať tam zůstanu. Tak jsem se vrátil a nikdy toho nelitoval, protože jsem mohl realizovat, o čem jsem vždycky snil, že jednou vybuduji největší kardiocentrum v Česku.

Loni jste v IKEM oslavili tisíc transplantací srdce. Kolik z toho máte na kontě vy?

Víc než čtvrtinu. Nedávno jsem jepočítal, kolem 270 transplantací jsem dělal já. S kolegy z Motola jsme dělali také tři transplantace srdce Kardiochirurgii chtěl dělat každý, protože to byl ohromný byznys.

Jak dlouho přežili pacienti s kombinovanou transplantací?

Jedna paní se chovala velmi nedisciplinovaně, a přesto žila více než deset let. Byla to první pacientka ve východní Evropě, žila v Jilemnici, v takovém příšerném vlhkém domečku. Město jí dalo nějakou garsonku v novostavbě, ale ona se zařekla, že z domečku nepůjde. Měla takového ušpiněného čoklíka plného všeho možného - a to mají lidé po transplantaci žít v polosterilním prostředí! Přesto všechno žila dlouho, zkrátka měla to, čemu se říká tuhý kořínek. A ti další dva pánové stále žijí.

Co vás dnes v kardiochirurgii udivuje?

Neudivuje mě vlastně nic. Asi největší pokrok v kardiochirurgii je v oblasti umělých srdcí, v těch čerpadlech. Za tu dobu, co se objevila, což je pouhých čtrnáct let, jsme někde úplně jinde. Čerpadla se zmenšují, fungují mnohem lépe, jednodušeji a déle.

Myslíte, že jednou nahradí transplantace?

Do značné míry ano. Schází ten poslední krok - aby bylo vše kompletně zašité v pacientovi, aby z něj nevedl drátek ven jako u kardiostimulátorů. Až se vyřeší, aby i ta baterie mohla být uvnitř, do určité míry to transplantaci nahradí. Hlavní problém transplantací je, že dárcovských srdcí máme čím dál větší nedostatek, proto pojišťovna souhlasila se zavedením umělého srdce. Pacient žije dál, baterky to má tedy zatím venku a pacient si je dobíjí.

Proč dárcovských srdcí ubývá?

Ono jich neubývá, ale přibývá těch, kteří by je potřebovali.

Dokážete odhadnout, jak vypadá srdce člověka, se kterým mluvíte? Kdybyste měl třeba říct, jaké mám asi srdce?

Vy budete mít takové malinké dámské srdíčko.

A funguje jinak? Vím, že ženy mají méně infarktů...

Ženy mají infarkt později, asi o dvacet let, pak to ale rychle doženou. Podle posledních výzkumů existuje značný rozdíl mezi mužským a ženským srdcem, jinak fungují díky hormonům a mužským buňkám. Při narození mají srdce v zásadě stejně buněk, ale v mužském srdci začne s dospíváním probíhat zvláštní druh buněčné smrti, tzv. apoptóza. To v ženském srdci není. Proč, to nevíme.

Jak moc je transplantace srdce nebezpečná? Kolik pacientů na sále umře?

Úmrtí na sále už jsou velmi vzácná, to se skoro neděje. Dříve umírali pacienti, kteří přijeli akutně třeba s roztržením aorty, ti nám často vykrváceli na stole. Ale dnes už máme tzv. tkáňová lepidla, jinou operační techniku. Pokud nastanou komplikace, pacienti umírají na selhání životně důležitých funkcí čtvrtý pátý den po operaci, ale to je minimum. Úmrtnost první rok od transplantace je deset procent a pět let přežívá sedmdesát procent lidí. Efekt transplantace je úžasný, do programu se zařazují lidé, kteří mají velkou srdeční nedostatečnost, a pokud bychom je neodoperovali, třeba do roka by zemřeli. Mám jednoho pacienta, kterého jsme operovali v roce 1984, byl tehdy teprve třetí transplantovaný pacient u nás, a pořád se těší dobrému zdraví.

Jakou operaci máte nejradši?

Ke každé přistupuji s respektem, žádnou nepodceňuji. I ta nejjednodušší operace může být najednou strašně složitá, to jsem zažil mnohokrát. Mám rád složité, kombinované výkony nebo výkony na hrudní aortě, na hlavní cévě, když se tam napojují cévy do hlavy a do rukou, chlopně atd. Ale mám rád všechno, na sále se nikdy nenudím.

Je kardiochirurgie náročná na preciznost? Musíte mít chirurgicky přesné ruce?

Každý obor medicíny vyžaduje nějaké vlastnosti a dovednosti. U kardiochirurgie je to především preciznost, smysl pro detail, jemnost a rychlé rozhodování. Protože když to srdíčko zastavíme, nemáme čas půl hodiny meditovat nad tím, jak co provedeme. Musíme pracovat rychle a přitom přesně, protože i chyba půl milimetru může znamenat život.

Přibývá v kardiochirurgii žen, nebo je to spíše obor, který si drží chlapi pro sebe?

V Česku je zatím jedna atestovaná kardiochirurgyně, ale ve výcviku ženy jsou, taky je tu máme. Problém je, že je to fyzicky hodně náročné, operace jsou dlouhé. A také je to docela kompetitivní obor. Na všeobecné chirurgii je spousta operací, mezi nimi je velké množství menších výkonů, to můžou dělat snadno lékařky, protože to nejsou mnohahodinové, fyzicky náročné operace. Ale v kardiochirurgii je to vždy o srdci. Výcvik trvá velice dlouho a ne všichni dospějí na vrchol pyramidy, aby z nich byli operatéři.

Udivuje mě, kolik toho vedle práce na klinice stíháte. Kde na to všechno berete čas?

Můj den má čtyřiadvacet hodin stejně jako ten váš. Celý život vstávám v půl šesté ráno, dvacet minut cvičím, teprve pak se oholím a nasnídám. Kolem půl sedmé odjíždím do práce. Když jedu na skútru, jsem tady ve tři čtvrtě na sedm. Jezdím opatrně, ale stejně jedu rychleji než všechna auta, protože ta stojí před křižovatkou na červené, a já tu frontu předjedu a vyjíždím první. Auto motorce nestačí, slyším, jak za mnou pískají kola. Hlavně můžu se skútrem všude parkovat, neplatí na to modré zóny.

A co to běhání, je to závislost?

Určitě, protože si vyplavujete endorfiny. Sportovat je návykové, to je bez debat. Sportuju každý den. Buď běhám, jezdím na kole, nebo jdu plavat. V zimě to je nejblbější, protože je tma a zima a kolikrát se mi nechce, ale stejně vyběhnu. Běhám aspoň v roušce, abych dýchal teplý vzduch. Třeba dneska jdeme s rodinou plavat. Každou středu chodíme se synem, snachou, vnuky a bratrancem do bazénu, máme pronajaté dráhy.

Projevuje se vaše sportovní povaha v profesi?

V práci se to projevuje tak, že v šedesáti devíti letech můžu stát šest sedm hodin u stolu a záda mě nebolí, zatímco někteří mladí kolegové už si berou židličky a sedají si. Vždycky jim říkám: "Kluci, co budete dělat, až vám bude sedmdesát, když si už teď, v sedmadvaceti, sedáte?!"

Umíte si představit, že půjdete do důchodu? Že za sebou zabouchnete dveře kliniky a už se budete věnovat jen vnoučatům a koníčkům?

Právě proto jsem si všechny ty koníčky nachystal. Bude se mi stýskat, to je jasné, ale umím si to představit. Budu přiměřeně svému věku sportovat, cestovat po Čechách a věnovat se svým veteránům - mám krásná autíčka.

Rozhovor převzat se souhlasem autorky Marie Frajtové z knihy Na hranici života a smrti, které vydalo nakladatelství Zeď.

Původní zdorj článku ZDE.