Kobrová Marie Iva

14.09.2018


Jak život plynul...


Devět lidí, devět životních příběhů.

Devět jedinečných osudů.


Zjistěte, jak žijí ostatní, jakým způsobem prožívali své dětství, co je baví, jaké mají hodnoty, jaké životní překážky museli překonat, aby se dostali tam, kde jsou a co jim přineslo komunitní centrum.

K vyššímu věku s velkými zkušenostmi. 


Můj život 

Už hned od mého narození si se mnou život začal hrát. Narodila jsem se čtrnáctého března před půlnocí stejně jako můj tatínek. Proto porodní asistentka řekla, že mě udělají mladší a do rodného listu mi napsali patnáctého. Další věc je, že jsem dostala jméno Marie, po kmotře, ale maminka se rozhodla, že mi tak nebude říkat, proto mi dala druhé jméno Iva. Až po čtyřiceti letech jsem zjistila, když jsem se dívala na svůj rodný list, že správně se jmenuji Marie Ivana.

Vyrůstala jsem v Kralupech. Tatínek pracoval jako živnostník, říkali mu pan továrník, vyráběl parfémy a vyvážel je i do zahraničí. Maminka s ním spolupracovala, dělala návrhy na skleničky, krabičky a podobně. Když jsem měla dva roky, narodila se moje mladší sestra a mi se najednou změnil celý můj život. Byla jsem hodně uzavřené dítě, moc jsem se neprojevovala. Sestra byla drobounká, roztomilá, všichni tvrdili, že všechno umí, a já jsem měla být ta starší, rozumnější a musela ji hlídat. Když jsme začaly obě chodit do školy, tak sestra školu nenáviděla. Maminka mi dala za úkol sestru denně doučovat, protože mě učení šlo samo, ale bylo to trápení pro nás obě. Maminka rozhodla, že za špatný prospěch mojí sestry můžu já, protože ji neumím donutit k učení, za to jsem byla i trestaná. Nebylo to lehké období, vnímám to jako jeden ze silných mezníků v mém životě. Tenkrát mi pomohla babička, zatrhla tyto praktiky u nás doma, když mi bylo asi deset let.

Celé dětství bylo složité. Když došlo ke znárodnění majetků, mému tatínkovi sebrali továrnu s parfémy a kosmetikou a musel nastoupit do výrobny laků a barev jako dělník. Nabídli mu členství ve straně, ale odmítl a tím proti sobě popudil půlku města. Místní lidi si na nás ukazovali prsty, děti měly zakázáno si se mnou hrát a vůbec komunikovat, protože jsem byla dcerou továrníka a nadávaly mi do "buržousů" a příživníků. V rámci práce v barvách a lacích dostal tatínek povolení k výrobě umělé pryskyřice. Tuto práci prováděl doma. V poslední fázi pokusu o vytvoření umělé pryskyřice se mu vyvinul kyanovodík a během několika minut zemřel. Bylo mu 51 let. Mamince jeho úmrtí přišli oznámit příslušníci StB, což bylo snad ta nejhorší možnost. Dostala jsem se do strašné izolace, i když jsem vstoupila do Pionýra. Ráda jsem druhým pomáhala, byla jsem taková naivní. Zachraňovala mě jenom četba, dodnes si pamatuji, jak mě v deseti letech ovlivnila knížka - Příběh opravdového člověka. Zvlášť teď si uvědomuju to poslání, že člověk se nemá vzdávat a má bojovat i když mu je nejhůř. Pochopila jsem, že v prostředí tohoto maloměsta nechci žít a šla jsem studovat na potravinářskou průmyslovku do Prahy, protože nikam jinam mi nedovolili jít. Škola mi dala jistotu do života, že svůj obor ovládám dobře. V té době jsem začala hrát stolní tenis, náš oddíl byl velice silný, v minulosti tam byli i mistři světa. Neuvěřitelně mě to chytlo, individuálně mě trénoval i náš pan učitel, a nakonec jsem vyhrála krajský přebor ve stolním tenise.

Když jsem byla malá, léta jsme trávili u babičky na Podolí v Praze. Ona a dědeček byli jediní, kteří se mně kdy zastali. V mládí jsem si musela přivydělávat na letních brigádách, zvlášť po tom, když umřel tatínek a maminka na nás zůstala sama. Jedno léto jsem se dostala na brigádu na střední Slovensko, kde jsme šplhali po kopcích, prosekávali se lesem a natahovali dráty pro různá měření. Tady jsem se seznámila se svým budoucím manželem. Nakonec jsem vystudovala pivovarnictví a je ze mě sládek. Po maturitě jsem dostala umístěnku do Olomouce do pivovaru a pracovala jsem v laboratoři. Práce byla zajímavá, ale nenaplňovala mne. Jediné potěšení jsem měla z tance, závodně jsem tančila a vyhrála mistrovství republiky ve valčíku a v polce. Zkoušela jsem se dostat i mezi hráčky stolního tenisu, ale nevzaly mě mezi sebe. Pak jsem zkusila i běh, ale nic horšího jsem si vybrat nemohla. V té době jsme se s manželem vzali, protože dostal umístěnku do Banské Bystrice a takto jsem mohla být s ním. Oba dva jsme pracovali v místech, kde jsme se seznámili na brigádě. Mezi tím jsem se přihlásila na dálkové studium vysoké školy na pedagogickou fakultu University Karlovy obor přírodopis a tělesná výchova. Jelikož jsem pracovala na Slovensku, umožnili mi absolvovat zkoušky v Olomouci. Byl to náročný rok ve staré lesnické chatě, kterou jsme sdíleli s dalšími dvaceti lidmi. Ale beru to jako dobrou zkušenost. Když jsme se vrátili i s manželem do Kralup za mojí maminkou, potřebovala jsem kvůli studiu VŠ někde učit, tak jsem zastupovala chybějící učitele a učila i předměty mimo můj obor. Ale nedařilo se mi získat stálé místo na jedné škole a pokračovat tím pádem ve studiu. Nakonec se vše povedlo, vystřídala jsem několik škol a studium jsem dokončila. V této době se nám narodil první syn. Učila jsem, dojížděla a podařilo se mi dokončit studium na pedagogické fakultě. Pak přišlo krásné období, kdy manžel dostal pracovní nabídku jet na pár let na Kubu. Celkově jsem byla na Kubě dva krát a vždy na dlouhou dobu. Mezi jednotlivými pobyty se nám narodil druhý syn. Teď mají oba dva své rodiny, děti a jsou šťastní. 

Časy dnešní a minulé 

Jediné pozitivum doby minulé, které je ale hodně subjektivní, byla možnost vycestovat pracovně na Kubu. Tam jsem se začala zabývat potápěním, byla jsem ohromená tou nádherou. Bavilo mě, že jsem poznala všechny ty rostliny i zvířata ze studia. To jsem byla za své studium biologie nesmírně vděčná. Pro mě je to ráj na zemi dodnes. Učila jsem české děti v nově zřízené základní škole, protože bylo takové nařízení, že buď děti budou chodit do české školy v zahraničí, nebo zůstanou v České republice a budou umístěné do dětského domova s povinnou školní docházkou. Tam jsem zažila nejkrásnější chvíle učení. Škola v tamním smyslu byla nádherná vila z mramoru se zahradou u moře, kde byli třídy otevřeny do té zahrady a žáci se tam mohli přecházet o přestávce. Učila jsem třináct předmětů a mezi nimi i výtvarku, to byl ráj. Vzali jsme čtvrtku, šli k moři a malovali. Kuba mě neskutečně ovlivnila. Když jsem se vrátila do Česka, byla jsem nešťastná. Pochopila jsem, jak jsou Kubánci nesmírně laskaví, srdeční, vlastní tak málo a dokážou být šťastní, a nikdy nenechají člověka v nouzi, i když je to cizinec. Ale když jsme byli na výlete s Čechy, vždy byl nějaký problém. Když se něco semlelo, něco se stalo, tak vás opustili, nebyl to jejich problém. To mě strašně mrzelo.

A jediné pozitivum doby dnešní je osobní svoboda. Já jsem měla možnost ji okusit několikrát v mnoha zemích, když jsme z Kuby vyrazili na výlety do Mexika, Portorika a podobně. Ale tady doma mě svoboda hodně chybělo. 

Moje hodnoty 

Hodnoty, kterých si moc vážím jsou pravdomluvnost, upřímnost. Podle mě, když někdo ví, že se děje nepravda a nezasáhne, nic proti tomu nedělá, tak se účastní té lži a napomáhá nepravdě. To mě moc trápí. Čestnost, nepomlouvat ostatní, svoboda, velkorysost. Cením si, když se člověk dívá kolem sebe a dokáže pomoci druhému v nesnázích. Chránit slabší, pomáhat jim. Já jsem od dětství pořád slyšela větu: Nedělej pořád dobro, mysli na sebe. A já s tím mám teda potíže, nedělat to dobro. Je to ve mně.

Z knížky, která mě ovlivnila, jsem si vzala to, že člověk se nemá vzdávat a má bojovat i když mu je nejhůř. Všechno se jednou vrátí, život je náhoda nevyzpytatelná. Vážit si zkušeností starých lidí - vnímat je a nezapomenout na nic. Čím dál víc vycházím z toho, co dělaly naše babičky a vidím, že je to daleko užitečnější. Z mého dnešního pohledu bych možná za prioritu a nejvyšší hodnotu zařadila vodu. Strašně se bojím, co se stane, když bude nedostatek vody. Když jsem slavila sedmdesátiny, tak jsem požádala o přípitek s čistou vodou. Všichni na mě zírali, ale potřebuji, aby lidi vnímali rady zkušenějších a odborníků, že voda je něco, co tady nebude napořád. Hlavně když s ní tak plýtváme. Moc mě rozčiluje, že planeta musí unést tolik aut, mobilů. Je nesmírně důležité, aby lidi uměli přežít a uměli ocenit práci druhých, protože se dá vyžít i z mála. Jenom málo lidí vytváří opravdové hodnoty, spíš vidím nadspotřebu, akční bezstarostné mládí. A bez vzdělání, bez dobrého zdravotnictví a bez soudů, ve které by měli lidi důvěru, že umí chytit a potrestat ty, kteří ubližují a ničí ostatní, si myslím, že je to cesta do pekel. A čím dál víc se bojím, že k tomuto spějeme. A ptám se sama sebe, co by dělaly naše babičky, kdyby se dostaly do takového prostředí.

Víte, co je nejhorší? My bychom to rádi předali mladým, ale nikdo to nechce slyšet. 

Moje sny 

Plán, který mám a který se mi snad vyplní, je ještě jednou jet na Kubu. Nechci žít extrémně dlouho, já to zažila, starala jsem se o maminku do devadesáti dvou let, o tchýni do devadesáti čtyř let. Ale ony už vlastně nežily, jenom přežívaly. Nechci zůstat na obtíž dětem, protože nechci, aby zažily se mnou to, co já zažila s mojí matkou. Nemůžu obětovat děti a celou rodinu, jen abych měla pocit, že se o mě někdo stará. To je pro mne absolutní noční můra. Tak tohle opravdu nechci. Starý člověk, vím to, je čím dál sobečtější. Chce, aby jeho děti zůstaly dětmi, aby se tak chovaly, aby si s nimi povídaly, jak se mají, aby říkaly jak se zamilovaly, co budou dělat a to ty dospělé děti nemají rády.

Mým snem bylo studovat medicínu, ale vlivem okolností jsem se tam nedostala. Zvolila jsem si pedagogiku, obor tělocvik a biologii. Po nějakých těžkostech se mi to podařilo dostudovat. Ale pak na Kubě se mi to nesčetně krát vrátilo, když jsem mohla učit české děti od druhý do sedmý třídy. Tam byla radost učit. Tam jsem byla šťastná, ráda bych se vrátila do té doby, alespoň na rok a s kamerou, abych to mohla všechno zdokumentovat. Sny z dětství, vidět Popokatepetl, setkat se s Indiány, to vše jsem si splnila. Také jeden z mých snů byl prožít život s jedním mužem. A to se mi také podařilo. S manželem jsme letos 3.srpna oslavili 55 let společného života. Já jsem si to neuvědomovala, ale teď vím, že jsem si z mého seznamu snů odškrtala hodně věcí a zůstává teda ten poslední, a to žít u moře.

Mám jedno svoje oblíbené místo i tady v Čechách. Měli jsme chalupu v Nevězicích u Orlíku, stojí tam dub a pod ním jsme sedávali na lavičce, nebo si jen tak lehnete na zem a existuje jen málo míst v republice, kde je vidět Mléčná dráha. A to je jedno z těch míst. Vždy když mi bylo nejhůř, tak jsem se vydala na toto místo a pobyla pár dní na chalupě. Moc mě mrzí, že jsme ji nakonec prodali. 

Lituji pár rozhodujících bodů v mém životě, kdy jsem nevyužila životní příležitosti. První bod byl, když jsem hrávala stolní tenis a vyhrála krajský přebor, objevili se u nás lidi z Rudé hvězdy s nabídkou, že mi zaplatí studium na vysoké škole, když budu hrát za Rudou hvězdu. Maminka mi řekla, že není spravedlivé, využívat takové výhody, že to nemůžu udělat a vše si musím zasloužit svou prací. Já jsem to brala, že je to nabídka, kterou si nezasloužím a neumím tak dobře hrát a navíc, že musím nastoupit do Olomouce po maturitě. Tak jsem poděkovala a nabídku odmítla, čeho dodnes lituji. Kdoví, teď jsem mohla trénovat a mít svůj vlastní oddíl a tělocvičnu.

Druhým bodem bylo, když jsem dělala přijímací pohovory ze všech předmětů základní školy na vysokou školu, tak jsme museli dělat vše: malovat, cvičit a tak dále. A asistent, co mě zkoušel z výtvarných technik, mě pochválil, že kreslím moc hezky a že se určitě uvidíme na začátku semestru. Já jsem zůstala koukat, že proč, já nejdu na výtvarku, ale na biologii a tělocvik. Navrhl mi abych přepsala přihlášku, že to vyřídí, ale že mám talent. Já jsem mu poděkovala, ale přihlášku jsem nepřepsala. Dálkové studium bylo náročné a podepsalo se mi na zdraví. I teď s odstupem času lituji, že jsem nepřešla na výtvarnou výchovu.

Třetím bodem, kterého lituji asi nejvíc, bylo to, co se přihodilo na první cestě na Kubu v roce 1968. Náš let měl neplánované mezipřistání v Kanadě. Vyvedli nás z letadla a najednou se to začalo protahovat. Už z letadla jsme viděli, jak je tam krásně, ta příroda, upravené domečky, prostě nádhera. Řekli nám, ať počkáme v restauraci mimo letištní halu. Přišlo nám to divné, jak to, že můžeme vyjít ven jen tak. Pak jsme zjistili, že tam několik lidí zažádalo o azyl. My jsme se s manželem na sebe podívali, zda taky vystoupíme. Hrozně jsem chtěla, ale oba jsme si uvědomili, co se bude dít s našimi rodinami. Nastoupili jsme znovu do letadla a doletěli na Kubu. Všichni z rodiny si žili podle sebe, jak chtěli a já jsem se nedokázala rozhodnout jinak. Teď toho lituji. Člověk by asi měl v jistých situacích víc myslet na sebe. 

Co mě baví 

Jsem ráda, když vidím naše vnoučata, vždy se na ně těším. Ale vidím na sobě, že už se jim nestačím maximálně věnovat a uhlídat je. Už ze školství mám vždy takový pocit odpovědnosti, když jsem s nimi a zvlášť u těch menších se bojím, aby si neublížila.

Kdybych mohla, tak bych pořád sportovala - zahrála si ještě stolní tenis, ale bohužel zdraví mi to už nedovolí. Ráda čtu, ale začínám mít potíže se zrakem.. Ráda bych tvořila, ale má jemná motorika už není dobrá.

Neumím to vysvětlit, ale vždy když je mi nejhůř, tak se stane zázrak. Někdo se na mě usměje, nebo mi nějak pomůže. Když jsem jednou byla v revmatologickém ústavu, čirou náhodou jsem viděla leták komunitního centra. Řekla jsem si, že je to osud. Vzala jsem si ho a začala jsem pátrat a dostala jsem se k vám. Můžu říct, že jste na mě udělaly ohromný dojem, jste úplně jiní, než jsem měla tu možnost zažít jinde. Díky vám jsem se dostala na kurz na Zelený pruh o právním povědomí, díky kterému jsem měla sílu řešit určité věci ohledně bytu. Moc vám za to děkuju. To, co pro lidi děláte, tak to říkám na potkání všem, že tady na Praze 4 máme takové úžasné společenství. Do komunitního centra bych ráda chodila častěji, ale již jen vzdálenost z metra do komunitního centra je pro mě fyzicky náročná. Moc si cením těch odborných přednášek na zajímavá témata o zdraví, vizáži, nebo povědomí o sociálních věcech, i těch tvořivých dílen. Ráda bych se konečně naučila s tabletem a mobilním telefonem, se kterým trochu zápasím.

Na závěr bych vám chtěla moc poděkovat, děláte pro lidi strašně moc věcí.