My jsme to dělali jinak. Věta, kterou dcery a snachy rozhodně nechtějí slyšet.

10.04.2018

Tatínek ten plot natíral vždy v dubnu, ne na podzim. My jsme zvyklí mít čokoládový dort, ne tvarohový. My ty záclony věšeli jinak, počkej, ukážu ti, jak na to. Když člověk za mlada slyšel tyto věty od starších, málem by vyletěl z kůže. Čím je starší, tím častěji je sám říká.

Věty srovnávací, výchovné, poučovací nebo prostě jen vzpomínací. Tomu, kdo je vyslovuje, mnohdy vůbec nenapadá, jak působí na toho, komu jsou určeny.

"Ať můj muž udělá na zahradě cokoli, moje máma to vždy okomentuje větou ve smyslu, že když žil táta, dělali to tak či onak. Podstatné je, že jinak," vypráví pětapadesátiletá Helena, která se s manželem po smrti svého otce začala starat o chatu, na které její téměř osmdesátiletá máma vždy tráví jaro a léto. "Mám to tam ráda, ale pokaždé se s manželem těšíme na podzim a zimu, kdy tam máme klid, protože jsme tam sami. Maminka to nemyslí špatně, ale neustále podotýká, že dříve to bylo jinak. Dříve měli v rohu zahrady zeleninu. Nyní už na ni máma nestačí, já na ni nemám čas. Tak jsem záhon zrušila a nasadila tam trvalky. Řekla jsem jí o tom předem, souhlasila. Přesto je to špatně. Každý den slyším, že teď musíme zeleninu kupovat, ale dříve jsme ji měli na zahradě. Podobné je to se sekáním trávy, s natíráním plotu, s jakoukoli drobnou úpravou. Vždy slyšíme, že oni to dělali jinak. Manžel je v tomto směru splachovací, ale mě to strašně štve. Copak si maminka neuvědomuje, jak jsou ty věty otravné?"

Psychologové podobné situace označují za klasickou ukázku toho, proč jen málokdy klape soužití více generací. Klape jen tehdy, když na sebe kápnou moudré, tak trochu flegmatické typy, které nebazírují na detailech. Jenže, čím je člověk starší, tím více se mu detaily z minulosti vybavují, často vzpomíná a tudíž logicky srovnává.

"Často si sama sobě říkám, že bych měla držet pusu, ale když vidím, jak mladí příšerně hospodaří, vždy ze mě nakonec vyletí věta ve smyslu, že jsme s manželem to či ono dělali jinak. Pokaždé pak té věty lituju, protože vím, že bych mladým do stylu života mluvit neměla. Ale když vidím, jak syn nechává shnít na zahradě rybíz, opadat třešně a pak jde do supermarketu koupit předražené třešně i rybíz, nechápu to. On na to říká, že nemá čas hlídat, kdy jaké ovoce zraje, že jsou tam ty keře na nic a je mi jasné, že je tam nechávají jen kvůli mně, protože vědí, že je kdysi sázel táta," popisuje další podobnou situaci dvaasedmdesátiletá Alena.

Jak se větám srovnávacím, vzpomínacím, poučovacím vyhnout? Dají se vůbec odnaučit? Nebo jsou naopak přirozené a člověk má ve vyšším věku právo, ba přímo povinnost je říkat? Prostě proto, že je starší, zkušenější, že není nic špatného na tom, když řekne svůj názor? Existuje vůbec na takové otázky odpověď?

Čím je rodina početnější a tvoří ji více generací, tím bývá situace složitější.

"V rodinném kruhu má každý určité místo, které musí všichni z rodiny respektovat. Řád v systému rodiny se musí dodržovat. Ale platí v něm, že nový systém má přednost před starým," uvádí psycholožka Jiřina Prekopová, autorka knihy Jen v lásce přežijeme, která se věnuje konfliktům v rodinách. "Muž a žena opouštějí své původní rodiny, aby založili systém nový. Nový systém má přednost před starým, což znamená, že muž opouští matku a otce, aby upřednostnil dvou ženu. Obdobně žena opouští otce a matku, aby dala přednost svému muži. Je tedy na nich, jaký systém si vzájemně nastaví," míní.

Ve své knize zmiňuje právě onen velmi častý problém, kdy prarodiče mají mnohdy jinou představu o tom, co je pro nově založenou rodinu dobré, vhodné, potřebné. Zkrátka, srovnávají, logicky vycházejí ze svých zkušeností, chtějí je předat. Bohužel, ne vždy se setkávají s pochopením. "Tak je zaděláno na řadu problémů. Existuje ale minimálně stejná řada možných řešení. Doporučuji, aby si všichni zúčastnění osvojili následující zásadu: Mladá rodina má právo na svá rozhodnutí, i když s nimi prarodiče nesouhlasí. Moudré tchyně tuto zásadu respektují a chovají se zdrženlivě," uvádí Jiřina Prekopová.

Tatínek v dílně takový binec nikdy neměl.

Nechci ti do toho mluvit, ale zelenina by se do ledničky dávat neměla. Uvadne, shnije. Když ji uskladníš jinak, vydrží déle.

My jsme ten trávník sekali minimálně jednou za měsíc, ale většinou častěji. Proto dříve vypadal tak hezky, pamatuješ?

Kde jsou ty staré vánoční ozdoby, které jsme vždy dávali na stromeček? Vám se tyhle zdají hezčí? To jste koupili nové? A proč, když je někde krabice těch krásných. Copak si Petříčku nepamatuješ, jak jsi měl v dětství rád toho zlatého andělíčka? Kde je vlastně ten zlatý andělíček? No snad jste ho nevyhodili?

Ty voláš na všechno hned opraváře. Pamatuješ, jak táta byl šikovný a všechno dokázal spravit sám?

Podobných vět bychom mohli udělat nekonečný soupis. Mnohé lidé slyšeli, když byli mladší od starších příbuzných. Mnohé teď, když jsou starší, svým mladším příbuzným sami říkají. Zřejmě to tak prostě bylo, je a bude. Ale přiznejme si, že občas právě tyto takzvaně dobře míněné věty dovedou pořádně naštvat.

Původní zdroj článku ZDE.