Ničí mě chrápání Vím, co mi vadí. Vím, jak se tato porucha jmenuje. Co mi ale pomůže?

10.04.2018

"Nedávno jsem narazila na popularizační články věnované poruše zvané misofonie (misophonia, nebo také syndrom 4S - Selective Sound Sensibility Syndrome)," napsala nám do redakce čtenářka Tea. "Znamená to nesnášenlivost k určitým konkrétním zvukům - nejčastěji jde o zvuky vyluzované jinými lidmi při jídle, spánku a podobně. Informace mě velmi zaujala, protože už od nějakých deseti, dvanácti let mám problémy se zvuky, které jiní lidé vyluzují při spánku. Nevadí mi jen chrápání, ale i slyšitelné oddychování."

Od dětství mi to působilo menší či větší obtíže - v krajních případech, kdy jsem byla nucena spát s hlasitěji spícím člověkem v jedné místnosti (např. během hospitalizace), jsem se dostávala až do stavů, kdy jsem v jakémsi horečnatém polospánku skoro hystericky poplakávala, vztekle se převalovala, kopala kolem sebe (třeba to rušitele probudí) a zoufale se modlila, ať už únavou a vyčerpáním odpadnu do spánku.

Bylo-li spolubytí s chrápající osobou dlouhodobější, došla jsem do situace, kdy jsem i dny prožívala v úzkosti, že zase přijde večer a noc, kdy nebudu moct usnout a nebude úniku před tím příšerným zvukem. Za nejhorších nocí jsem zoufale snila o pohádkovém čudlíku v hlavě, který by dokázal vypnout sluch, stejně jako zavřením víček mohu vypnout zrak... Tehdy ve chvílích nejhoršího zoufalství a omámení nevyspáním bych ho nejspíš dokázala stisknout, i kdyby to vypnutí mělo být definitivní (a to miluji hudbu, zpívám a aktivně hraji na několik nástrojů).

Se spánkem samotným jsem přitom nikdy problémy neměla - usínám dobře, spím normálně a dovedu spát i v celkem hlučném prostředí. Občas se dokonce dokážu "zrychleně" uspat určitou představou, která ale vyžaduje jakési uvolněné soustředění. A ve chvíli, kdy mě začne rušit pochrupování, je s uvolněním a soustředěním na něco jiného konec. Jakmile detekuji sebeslabší chrápnutí, znervózním, zvuk si proti mé vůli ukradne veškeré mé soustředění a pozornost a já jen napjatě ležím a čekám, kdy se ozve další zafunění, zahučení nebo nedejbože zahřmění.

Odjakživa se mi snažili (rodiče nebo třeba dětská psycholožka) vysvětlit, že to je JEN ZVUK, ať si ho prostě nevšímám. Ale to nejde! Zvuku, který vám po několika sekundách opakovaně drásá sluch a nervy a poutá veškerou vaši pozornost, si nelze nevšímat. Při čtení článků o misofonii jsem konečně našla dobrý příměr: stejně tak byste se mohli snažit ignorovat třeba řev hladového zuřivého lva, který těsně vedle vás hledá kořist. Povede se vám to jen těžko (pokud tedy nejste jogín nebo mistr meditace, který se dokáže vědomě oprostit od rušivých vlivů).

Příroda to totiž zařídila tak, že některé zvuky, které mohou znamenat ohrožení, například ten zmiňovaný řev lva, mozkem "projdou" do amygdaly, která je zodpovědná za instinktivní reakci na nebezpečí a okamžitě připraví tělo na útěk nebo útok. Výzkumy u misofoniků prý prokázaly, že u nich do amygdaly nedopatřením "putují" i některé neškodné zvuky. Nu a pokud vám mozek při snaze o usnutí začne zaplavovat tělo adrenalinem, je jasné, že zklidnit se a usnout je to poslední, co v tu chvíli lze. Člověk jen leží v zoufalé touze tomu zvuku utéct nebo ho umlčet.

Původní zdroj článku ZDE.