Ruppertová Lenka

19.09.2018


Jak život plynul...

Devět jedinečných osudů.

Devět lidí, devět životních příběhů.

Zjistěte, jak žijí ostatní, jakým způsobem prožívali své dětství, co je baví, jaké mají hodnoty, jaké životní překážky museli překonat, aby se dostali tam, kde jsou a co jim přineslo komunitní centrum.

K vyššímu věku s velkými zkušenostmi. 


Můj život 

Narodila jsem se v roce 1956 v Praze, kde jsem vyrůstala, studovala i pracovala. Bydleli jsme ve Strašnicích, maminka nepracovala, byla ženou v domácnosti a tatínek byl vysokoškolský profesor. Pocházeli od Orlických hor, jezdívali jsme do Žamberku s bratrem na dva měsíce na prázdniny. Venkov jsem měla ráda a mám ráda doteď, s dědou jsme chodili na šišky, víc do přírody. Můžu říct, že jsem vyrůstala v klidné a harmonické rodině s bratrem, který je o pět let starší. Dětství jsem prožila a bratrem a s spolužáky. Bylo to hezké, pořád jsme byli venku, hráli jsme si a různě jsme poznávali svět. Bydlela jsem na novém sídlišti ve Strašnicích a za námi byly pole, kde jsme tajně chodili na hlávky zelí, a měli jsme více možností vyjít si do přírody. Teď je to tam vše zastavěné, zmizel náš park i pískoviště. Dnes bych tam asi bydlet nechtěla. Chodila jsem tam na základní školu i studovala gymnázium. Po té jsem se dostala se na vysokou školu na obor psychologie a pak jsem nastoupila do zaměstnání.

Můj první velký milník v životě byl po maturitě, kdy jsem zjistila že jsem těhotná a současně mě přijali na vysokou školu. Byl červenec a já nevěděla, co mám dělat. Mým vzorem byl můj otec, mám pocit, že celou dobu nade mnou držel ochranou ruku a byl mi zdrojem cenných informací. Tehdy jsme si promluvili, co a jak s touto situací. Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím, nastoupím do školy, budu studovat a současně vychovávat dítě. Díky mým rodičům se to podařilo skloubit, hodně mě pomohli a podpořili. Pak to byl nádherný pocit, když jsem po 4,5 letech promovala a běžel mi naproti čtyřletý syn. To jsem si uvědomila, že jsem to dokázala - vystudovat a být současně maminkou a vychovávat dítě. Za to jsem rodičům moc vděčná. Současně i manželovi, který vydělával a pak, když jsem já dokončila školu, tak jsme si to prohodili a začal studovat on. Já nastoupila do psychologické poradny jako dětský psycholog, kde jsem pracovala dva roky. Udělala jsem si doktorát, ale můj plat psychologa se rovnal platu družinářky ve škole. Tak jsem potom nastoupila do střediska vzdělávání a živila jsem se jako manažer vzdělávacích kurzů. Pak po roce 1989 do Čech přišly nové zahraniční firmy a tam jsem poznala úplně jiné aspekty této práce, a jak člověka dokáže práce těšit a stát se jeho koníčkem. Po té jsem pracovala v bance v marketingovém oboru, kde jsem využívala své psychologické poznatky. Má pracovní paleta byla pestrá, nešla jsem vždy dráhou psychologa, ale všechny ty poznatky o poznávání lidí jsem zužitkovala jiným způsobem a snažila jsem se pořád vzdělávat v různých oborech. A to pořád platí, že se chci něco učit, získat a předávat dál

Oba dva s manželem jsme si splnili své sny, vystudovali jsme obory, které jsme chtěli. Pak jsme další děti už neměli. Ze syna mám radost, vystudoval, osamostatnil se, má svou rodinu. Musím říct, že jsem v životě měla veliké štěstí, protože jsem většinou poznávala , ať v práci, nebo ve škole, dobré a charismatické lidi, od kterých jsem si mohla hodně naučila a které mě ovlivnili.

Vždy jsem se považovala za pozitivně myslícího člověka, snažím se být empatická a hledám v druhých něco dobré. Raduji se z maličkostí, z každodenního života. Život je strašně pomíjivý. Děkuji za každé nové ráno. 

Časy dnešní a minulé 

Mám pocit, že dřív bylo víc času a ta doba nebyla tak hektická. Nemyslím si, že by lidi méně pracovali, vytvářeli hodnoty, ale zdá se mi, že nebyli tolik ve stresu. Zdá se mi, že jsme byli ve větším klidu. Neumím si představit, jak to dnešní maminky stíhají.

Dnešní doba toho přinesla tolik nového a rychlého, rozvoj informačních technologií. Já sama se snažím udržet krok, abych uměla internetové bankovnictví, pracovat s chytrým telefonem. Dnešní mladí lidi v tom vyrůstají, tak jim to přijde přirozené. Pro nás starší je tato doba opravdu zrychlená. Taky vnímám zvýšené nároky na práci jako takovou. S tím se pojí také zdravotní potíže dnešních pracujících. Velké pozitivum dnešní doby je svobodu a demokracie.

Pro mě velkým milníkem ve společnosti byl rok 1989, kdy se otevřely hranice a možnosti studia, pobytu, práce v zahraničí. Volnost v myšlení. Náš sociální svět se začal měnit. To je velké pozitivum dnešní doby. Mladí lidé, a nejen oni, můžou vycestovat za hranice, naučit se spoustu nových věcí včetně jazyka a pak mají více možností se uplatnit. Možnost učit se cizí jazyky mi moc chyběla, když se otevřely hranice pociťovala jsem jazykovou bariéru.

Moje hodnoty 

Pro mě nejvyšší hodnota je rodina a domov; přátelé se kterými si rozumím a stýkám se s nimi, kteří mě můžou něco dát a na oplátku zase něco dávám já jim. Dále zdraví; seberealizace a sebeúcta; pokora. Určitě, když člověk onemocní, tak to zdraví přijde na první místo, a nejen zdraví jako takové, ale i péče o sebe, psychohygiena, zdravá strava, pohyb a všechno kolem.

Hodnoty se během života nějakým způsobem měnily, v mládí bych tam uměla zařadit vzdělání, lásku, ale také práci a peníze, abych se mohla postavit na vlastní nohy, osamostatnit se. Dneska jsou pro mne peníze (důchod) spíše nutnost, ale ne natolik, abych je zařadila před již zmiňované hodnoty.

Dnešní mladé generaci bych odevzdala pár citátů: "Nikdy neříkej nikdy"; a "Kaše se nikdy nejí tak horká, jak se uvaří".

Přijdou mi příliš zbrklí, všechno chtějí rychle, a ne vždy takové rozhodnutí je správné. Je důležité zpomalit a zamyslet se nad důsledky. Ale na druhou stranu, každý potřebuje vlastní zkušenost k tomu, aby se v životě otrkal.  

Moje sny 

Mé plány do budoucnosti jsou takové, že bych ještě chtěla něco dokázat a posunout se se svou osobností někam dál. Hodně mě začala zajímat alternativní medicína, léčitelství, ale zatím z časových důvodů se tomu nemůžu teď natolik věnovat . Ale věřím, že jednou si na to čas vyhradím jak budu jen moci.

Takové ty životní sny jsem měla asi stejné jako každý, vdát se, mít lásku, hezké bydlení, mít práci. Myslím, že se mi splnily. A jestli mě ušla nějaká příležitost? Tak toho nelituji, protože věřím, že se to prostě tak mělo stát. Jestli mě ušla, tak asi neměla být pro mě.

Tatínek zemřel, mě bylo třicet dva, a to bylo strašně brzy. Nestihla jsem mu říct vše co jsem chtěla. Proto bych se chtěla vrátit těch třicet let zpátky abychom si mohli popovídat. V některých těžších situacích jsem se večer dívala na hvězdy, myslela na tátu a ptala jsem se, jestli to moje rozhodnutí je správné. 

Co mě baví 

Snažím se být sportovně aktivní. Už jako malá jsem chodila do sportovního oddílu na Rudou hvězdu ve Strašnicích. To mě drží doteď, ráda jezdím na kole, lyžuji, plavu, pokud to jde, tak s manželem jezdíme sportovat do zahraničí. Také máme takovou partičku důchodců - kamarádů, se kterými jezdíme na Šumavu každoročně na týden a tam šlapeme s hůlkami. Šumava je úžasná a vždy tam uděláme tak 10 až 15 kilometrů, cestou se stavíme na pivo. Jsou to moc příjemné chvíle, hlavně teď, když už jsem v důchodu a mám na to čas. V práci jsem si musela vždy šetřit pár dní dovolené a jet jenom na pár dní s nimi. Myslím si, že ve sportu jsem taková houževnatá, protože v jednapadesáti letech jsem měla zranění na sjezdovce a skončilo to operací páteře. Následující rok jsem na sobě pracovala a za rok jsem se vrátila na tu samou sjezdovku, a to místo jsem objela s pokorou a s úctou. Jsem ráda, že jsem se nezalekla a vrátila se na to místo, kde se to stalo a překonala jsem strach.

Do komunitního centra jsem poprvé přišla na tvořivou vánoční dílnu, kde jsme vyráběli věnce. Jsem za to moc vděčná, ta předvánoční atmosféra byla moc příjemná. Člověk, když odejde do důchodu, tak neví, co bude. Jsem moc vděčná, že takové komunitní centrum existuje. Nemám tolik času, abych navštěvovala všechny aktivity, které se mi líbí - tvořivá dílna, přednášky na témata o zdraví, a podobně. Ale díky za to, že to existuje a že člověk tady může poznat i jiné lidi, popovídat si, dát si kafe. Dalo mi to, že vím, že nejsem sama. Vím, že kdyby se stalo cokoliv, nebo bych se dostala do potíží, tak mám kam jít a jsou tady lidé, kterým to můžu říct. Věřím, že bych tady dostala pomoc, měla bych pocit, že na to nejsem sama. Opravdu to beru jako dobrou věc. Našla jsem tady lidi, kteří jsou moje krevní skupina, jak se říká.