Šichová Stanislava

07.09.2018


Jak život plynul...

Devět jedinečných osudů.

Devět lidí, devět životních příběhů.

Zjistěte, jak žijí ostatní, jakým způsobem prožívali své dětství, co je baví, jaké mají hodnoty, jaké životní překážky museli překonat, aby se dostali tam, kde jsou a co jim přineslo komunitní centrum.

K vyššímu věku s velkými zkušenostmi. 


Můj život 

Narodila jsem se v Praze, vyrůstala jsem jako jedináček, ale rodiče mě teda vůbec nerozmazlovali. Co se týká absolvování všech devíti ročníků základní školy, tak jsem začala na Praze 4 v Braníku a potom jsem končila tady na Zelený Lišce, protože jsme se přestěhovali s rodiči. Tatínek se narodil ve Ždánicích okres Kutná Hora, a maminka žila v pohraničí, nedaleko Ústí nad Labem. Do Prahy se dostala tak, že se provdala a tatínek se sem odstěhoval kvůli práci, kterou získal v Pražské stavební obnově. Původně ho sem nalákal jeho kamarád. Nejdřív bydleli v pronájmu v Braníku a když se pak začali stavět paneláky, tak měli zažádáno o podnikový byt, a tak se dostali sem do Krče a dál bydleli tady Na Strži, kousíček odtud. Maminka a tatínek pracovali spolu, je to taková možná vzácnost, která se málokdy vidí, ale tatínek byl vyučený jako zedník a pracoval jako zedník a vzhledem k tomu, že maminka byla vyučená také prodavačkou ale svoji profesi dělala jenom pár let po vyučení, tak s tatínkem pracovala ve stejné partě Pražské stavební obnovy na Praze 4 a té zednické partě v podstatě přidávala - připravovala maltu, byla součástí té party. Tatínek se dožil 94 let a maminka 89 let.

Co se týká mého studia, dělala jsem přijímací zkoušky na sestru do mateřské školy, ale kvůli počtu uchazečů jsem se tam nedostala a vzhledem k tomu, že jsem chtěla s mládeží pracovat, tak jsem podala přihlášku na učňovskou školu, kde mi tedy slíbili, že po době vyučení bych mohla dál pokračovat ve studiu při zaměstnání a skončit jako mistrová odborného výcviku. Nakonec se můj sen splnil, úspěšně jsem složila tři ročníky učňovské školy coby prodavačka potravinářského zboží a dva roky jsem dál pokračovala, získala jsem maturitu a nastoupila jsem do pracovního poměru jako mistrová ve svých dvaceti letech. Takže vlastně pět let mě dělilo od prvních absolventů. Ale moc se mi to líbilo a vzhledem k tomu, že to bylo moje vysněné přání, pracovat s mládeží, tak mi vůbec nevadilo, že se jedná o úplně jiný věkový zařazení těch dětí, než byly ty děti v mateřských školách.

Mým velikým vzorem byl tatínek. Byl tvrdý ve výchově, většinu věcí jsem si musela tvrdě zasloužit, byl ale nesmírně spravedlivý, pravdomluvný, přátelský, měl rád společnost, lidi, nechodil do hospod, prostě takový rodinný typ, který se snažil vytvořit pro tu rodinu podmínky, aby to bylo v tom společenství - jezdili jsme na podnikové dovolené na hory, na chaty, bylo to krásné odpočinutí, zvlášť když byli uhelné prázdniny. Maminka byla trochu odlišnější, taková usedlejší než tatínek.

Taky mě ovlivnilo, to, že když byly ty restrukturalizace a otevírali se nové potravinářské firmy, tak v té době rušili učňovský střediska a v roce myslím 1986 nás zrušili, všechny nás soustředili pod Střední odborné učiliště na Černým mostě a odtamtud jsem se dostala na místo ředitelky Střediska praktického vyučování, které si jedna taková firma tady zřídila. Dostala jsem se do takového kolotoče, že jsme jezdili všude možně kvůli náborům dětí. Pak když přišli sem do Prahy, tak jsem je měla na starosti, co se týče výchovy. Dostala jsem se zas do úplně jiného prostředí a zjistila jsem, že když se chce a jsou pro to vytvořeny podmínky, tak se dají děti vychovávat jinak, než bylo tehdy normální - třeba měli odpovědnost za práci na pokladně a podobně. V téhle době jsem byla spokojená.

Pak nastal další zlom, když tuhle společnost koupila jiná a ta už o učně nestála. Tak se ze mě stala učitelka odborných předmětů - ekonomie, zbožíznalství apod. 

Dětství jsem trávila tady v Praze a veškeré prázdniny jsem trávila právě u tatínkových rodičů, kteří bydleli v těch Ždánicích, měli hospodářství, kde pracovali jeho rodiče, tak veškerý volný čas trávil tím, že jim pomáhal a já samozřejmě taky. Co si pamatuji jako malá holka, měli tenkrát propachtovaná pole, tehdy se tomu tak říkalo. Byli tam sedláci. Takže oni měli od nich propachtovanou půdu, pěstovali pšenici. Moc mě to bavilo na venkově, já jsem takový vesnický typ, mě docela mrzelo, že jsem skončila v Praze. Když si uvědomíte, že ráno, když vstanete a máte otevřená okna, tak slyšíte zpěv ptáků, a že už se něco děje na dvoře, to jsem zažívala jako malá holka od sedmi let, když jsem tam jezdívala. Jako malá jsem byla celkem sportovně založená, hrála jsem odbíjenou, basket, tím, že jsem byla dlouhá, tak mě to k tomu předurčovalo a dalo by se říci, že já jsem byla takový všestranný typ, já jsem se zúčastňovala i toho, když jsme měli se školou na Zelený lišce nějaký pracovní činnosti nebo výtvarnictví, k tomu všemu jsem já inklinovala, doma jsem docela ráda kreslila - zátiší a krajinky, portréty moc teda ne. Bavilo mě dělat i s hlínou, a když jsem se doslechla o něčem takovým, tak jsem se zúčastnila. Bavila mě i turistika, v zimě na hory.

Sem tam jsem byla na těch bývalých pionýrských táborech a poslední tři roky jsem na těch pionýrských táborech působila jako instruktorka. Zde se vlastně rodila myšlenka pracovat s dětma.

S manželem jsme se potkali, když mi bylo šestnáct. Potkali jsme se, jak bych to řekla. Dřív rodiče byli na děti přísnější. Já jsem nemohla chodit někam do vnitřní Prahy, maximálně do kina od osmi a taxíkem domů a mít doprovod. Dřív neexistovalo, že bychom se courali, nejvíc co jsem mohla, bylo být u nás v parku před domem do osmi hodin a tam jsme se scházeli taková parta. No a kdysi dávno jsem hrávala na kytaru a zpívala, tak díky tomu se do mě asi zamiloval. Když jsem měla osmnáct, tak mě naši tolik nehlídali, tak díky tomu jsme jezdívali na výlety, do kina, do divadla. Byl vyučený jako elektromontér rozvodných zařízení. Vdávala jsem se v jednadvaceti, docela brzo, o rok později už jsem měla první holku bydleli jsme na Praze 8 v Ďáblicích, kam jsme se s mužem přestěhovali i s jeho babičkou, protože už byla stará a prakticky jsem se o ní starala do její smrti. Pak když jsme měli druhé dítě, tak jsme se přestěhovaly tady na Libuš do většího. Manžel pak začal jezdit hodně na montáže ven, takže veškerá péče o děti zůstala na mě. Když byli děti odrostlejší, tak jezdil na montáže jen po Praze, takže byl čas zajet i do zoologický zahrady, botanický zahrady, na výlety. 

Časy dnešní a minulé 

Když jsem se jako dítě dostala na vesnici, tím, že je tam plno příbuzných a takový ten okruh lidí - ta vesnice ví o každém, takže díky tomu i když jsem byla jedináček, tak jsem byla obklopena haldou dětí a všichni jsme tam spolu kamarádili. A v dobrým. Když se někomu něco stalo, tak za prvé o tom všichni věděli, ale za druhé, také všichni pomáhali. Což v současný době se to tak moc neděje. Alespoň já s tím nemám dobrou zkušenost.

Mám pocit, že si člověk věcí vážil. My, když jsme šli něco hrát na to hřiště, tak jsme si to hřiště museli upravit, museli jsme si to tam udělat sami, nikdo nám to nepřipravil, nestrčil nám to pod nos. Sami jsme sháněli lidi, kteří nám pomáhali s organizací, zdravotníky a tak. Pro nás to bylo všechno absolutní samozřejmostí postarat se o to, nemuseli nás do ničeho nutit. Taková větší samostatnost.

Co se týče jít do divadla, do kina, tak si myslím, že to dřív bylo pro mladé lidi finančně přijatelnější.

A zas na druhou stranu, sama jsem to pocítila na vlastní kůži i v tom dospívání, když se člověk někam hlásil a neměl, jak se říká, správný profil, tak to měl těžší.

Pak v dospělosti, ale na to jsem přišla až v důchodu, mě vlastně nechyběl žádný pracovní den. Vždy jsem šla z práce rovnou do práce, vždy to tak hezky navazovalo, což si myslím, že dnes chybí.

 V dnešní době kladně hodnotím to, že děti toho poznají víc i z pracovních činností, nemusí se rekvalifikovat ale tím, že jim to tato doba umožňuje a získají maturitu, tak se můžou dostat do různého spektra pracovních možností. Přijmou ho a zaučí ho. To dřív nebylo, my jsme si vždy vyhledávali stejnou profesi, čehož mohl člověk později i litovat, jak se rozhodl v mládí.

Dnes vidím obrovské možnosti v komunikaci, když jsme já dostala do ruky první mobil, tak to bylo něco. Taky rozhled v té kultuře je velikánský, informační technologie, starší člověk se v tom může ztratit, já pořád uvažuju, jestli si mám koupit notebook nebo ne, protože nevím, kdy na to budu mít čas se to naučit. Jsem taková, když se do něčeho zakousnu, tak to nepustím, až když si řeknu "Jo, tak tohle už umím". Mladí a děti mají tolik možností a místo toho, aby šli ven, do přírody, sportovali, aby se věnovali koníčkům, které jim přinesou i něco navíc, takovou tu úlevu tady vevnitř, tak jsou pořád ve střehu, jestli jim někdo něco pošle na mobil. Děti to tak neberou, nerozumějí tak následkům, co se může stát, že se tyhle věci můžou zneužít.

 Nejvíc jsem zažila pana prezidenta Svobodu. Jednou jsem od něho dostala knížku s vlastnoručním podpisem, když byl na nějakém výročí Sokolova na Zelené Lišce. A vím, že tenkrát ho společnost i my milovali. Pak se to zkomplikovalo.

Samozřejmě si pamatuju celé to dění v 68. roce. Tenkrát jsem byla čerstvě vyučená, bylo mi osmnáct let. Byl to ostrý rok, hodně demonstrací na Václaváku, pár krát jsem tam byla, ale rodiče se o mě báli. Ty srpnové události ve mně zanechali takový vzdor, nechuť ke komunizmu. Pak v 89. roku a pak za Havla, ta první polovina, to tíhlo k západu, jsme si mohli zažít pár let takový ty vlastenecký svobody. 

Moje hodnoty 

Rodina, ta je prvním místě, zdraví, pak takový to zařazení do společnosti, hodnota toho, co mě obklopuje - starat se o přírodu, taková ta ohleduplnost vůči ostatním, vnímat to, co pro ten život potřebujeme z toho blízkého okolí a zároveň zachovat to pro budoucnost. Pak takové ty lidské aktivity, co chápu jako nevynechávat sport, snažit se okusit různé pracovní možnosti, nějaká seberealizace. A poslední hodnotu bych viděla v tom, aby když člověk odchází, tak aby byl spokojený sám se sebou, že nikomu nic nedluží, smířit se s tím, co v životě udělal a nic si nevyčítat, takové sebepřijetí.

 Asi to takhle vnímám už delší dobu. Možná se první dvě místa tak různě prohazují, zdraví a rodina, protože vnímám že se ty dvě věci hodně ovlivňují. 

Já říkám, v první řadě by měl člověk chtít, když bude chtít jít za svým vytyčeným snem a cílem a opravdu nesejde z té cesty, to je důležitý, tak se to splní. Protože to samotné chtění je důležitý. Když člověk musí, tak moc nezvládne.

Být víc cílevědomý, jít za tím, co mě baví.

Umět rozeznat ty dojmy, které člověka charakterizují, které jsou špatné a které dobré. Taky ale umět tolerovat, někdo se z mého pohledu může zdát špatný, každý má to svoje já, to ego, které nosí v sobě, ale je důležité to přijmout a nesnažit se ho za každou cenu změnit. Stačí se na toho člověka usmát a hned je to lepší. 

Moje sny

Teď jsou moje cíle nebo plány smazány tím, že mám manžela se špatným zdravím. Ale ráda bych se naučila pracovat s tím počítačem, abych uměla komunikovat s vnučkami. Ale taky se toho bojím, že tam něco poklikám a ono se to pokazí. Je fakt, že jsem kdysi prošla kurzem pro začátečníky, ještě v práci, ale když to nemáte doma a nemáte jak cvičit a opakovat, tak to zapomenete.

Naplnil se mi sen pracovat s dětmi, teda s mládeží. Vždy jsem si přála, když jsem tak turisticky naladěná, že to stáří procestuju. Bohužel teď se to nedá realizovat. Ale můj dlouhodobý cíl je ten, abych jednou odešla z toho světa tak, abych si nemusela nic vyčítat. Můj sen od dětství, který se mi zatím nesplnil, je sednout si za pěkného počasí někde na pláž a nechat si omývat nohy tím mořem. Někdy se mi o tom i zdá, tak alespoň takhle ho mám splněný.

Několik takových ušlých příležitostí bych asi našla, z pracovního nebo osobního života, ale přijala jsem svoje tehdejší rozhodnutí tak, jak jsem je tenkrát udělala.

Kdybych se měla vrátit do určitého momentu, asi by to byla moje svatba, protože tam byli ještě všichni, který jsme měla ráda. A taky možná studium, protože to bylo fajn se vším všudy, na škole jsme měli fajn profesory, kteří nás brali jako sobě rovní, hezky se o nás starali. 

Co mě baví 

Mimo ty věci, které jsem už řekla, jako turistika a sport, tak mě taky baví ruční práce, jako háčkování, vyšívání. Plést jsem se naučila, ale nepletu ráda. Mám ráda kreativitu, tvořivé práce. Miluju zvířata.

Když mi čas dovolí, tak ráda se zúčastňuju těch tvořivých dílen, snažila jsem se chodit na to tvoření s hlínou. Pak mě oslovilo posezení u kávy, protože na to si už člověk někdy neumí najít čas a když už jsou vám blíž někteří lidi z té komunity, tak to musí být fajn. Bavilo by mě taky cvičení tai chi, protože mám jisté omezení hybnosti. Ráda bych se taky zúčastňovala výletů, no kvůli manželově nemoci na sebe nemám tolik času, kolik bych si přála mít. Taky bych uvítala pravidelné besedy na nějaké téma z psychologie. 

Já jsem hodně šťastná a spokojená tam, když cítím určitý souznění a u vás to tady cítím, jste skoro jako moje rodina. Umíte vytvořit u těch zúčastněných takový ten domácí pocit. Název organizace A DOMA je opravdu trefný, protože se tady cítím jak doma a kdyby bylo na mě, tak jsem tady pořád.

Osud je takový, nikdy nevíte, co vám přichystá a je tam něco. Sice to na nás asi nepůsobí v těch takových modlách a idejích, které si člověk vytvořil, ale něco tam je. Je tam něco, co nás trošku nasměrovává, a právě proto se říká, že osud se dá překonat, jen když o něm víme že je nám předurčen a tou snahou, aby to nedopadlo špatně, to můžeme trošku ovlivnit.