Svobodová Marie Eva

12.09.2018


Jak život plynul...

Devět lidí, devět životních příběhů.


Devět jedinečných osudů.


Zjistěte, jak žijí ostatní, jakým způsobem prožívali své dětství, co je baví, jaké mají hodnoty, jaké životní překážky museli překonat, aby se dostali tam, kde jsou a co jim přineslo komunitní centrum.

K vyššímu věku s velkými zkušenostmi. 


Můj život 

Narodila jsem se na Starém Spořilově, bydleli jsme tam v malém rodinném domku společně s mými třemi sestrami. Jako malé jsme vždycky spaly po dvou, aby se šetřilo místem, bydleli jsme v jednopokojovým bytě. Máma zaměstnaná nebyla, ta měla s námi práce dost. Měla nedostudované gymnázium, protože ve čtrnácti letech osiřela, měla sama takový pohnutý dětství. V osmnácti pak měla už mou starší sestru. Táta byl zaměstnám různě, v úřadu u hutí. Tam ale onemocněl, měl asi tři krát zápal plic, tak ho zprostili práce u hutí. Končil jako řidič u dopravního podniku. Nemůžu říct, že bychom měli v rodině nějaké silné citové vazby, když si to teď tak promítám, tak dnes by se řeklo, že jsme byli sociálně slabší rodina. Je překvapivé, že za války o takové rodiny bylo postaráno, Červený kříž nás posílal do ozdravoven, já jsem byla jednou, starší sestra více krát, a to jsme tam byly měsíc nebo dva. Co mi tak utkvělo v paměti, tak jsou poslední dva roky války, mě bylo 9, když válka končila. Pamatuju si velice zřetelně, že když jsme něco dostávali, takový ty příděly od červeného kříže, tak já vždycky dostala tmavohnědý šaty a sestra tmavomodrý. A jak jsem tu hnědou nenáviděla léta letoucí. Nebyli jsme na tom nějak finančně ideálně.

Dětství jsem trávila pořád v Praze, protože venku jsme nikoho neměli. Z Prahy jsem se dostala jenom na ty ozdravovny. Ráda jsem si hrávala s takovými kamennými panenkami, vypadaly jako porcelánové, ale byly těžké. Nevím, co to bylo za hmotu, ale my jsme jim říkaly kamenky. Po válce pak začal skaut a já tam začala chodit jako světluška, protože to bylo oddělený věkem. Ve škole jsem se dobře učila, tak jsem z páté třídy přešla na gymnázium, kde už jsem se tak dobře neučila. A kvůli slabému průměru mi přerušili postup do Junáka. Dali mi podmínku, že si musím zlepšit prospěch. No ale v kritickým roce 1948 byl zrušen Junák i gymnázia, takže nás převedly do jednotné školy a začal Pionýr. Vždycky jsem byla zásadový člověk, to mi asi zůstalo a odmítla jsem vstoupit do Pionýra, protože jsme měla pocit, že mám zodpovědnost vůči tomu skautu.

Procházelo mi to až do té doby, kdy jsem vyšla základní školu a pak jsem měla zákaz studia na středních školách. Takže to byla taková odveta. Ale za to, že jsem se dobře učila a měla jsem i výtvarné schopnosti, tak mně dovolili jít do učebního oboru na dámskou krejčovou. A tam jsem dva roky brečela. Za dobrý prospěch mi bylo doporučeno jít na Dělnickou přípravku, byla to zkrácená střední škola a končila maturitou. Kdybych ji dokončila, tak jsem mohla pak pokračovat na vysoké škole. Přípravku ale zrušili, tak jsem musela zůstat v krejčovský dílně. Byla to doba, kdy se rušily potravinové lístky a přídělový systém textilu. Čili lidi moc neměli na zakázkové šití, chodili jenom na přešití něčeho starého a z toho moc práce nebylo. Tak jsem musela šít prapory, přišívat hvězdy, a z toho jsem šťastná nebyla. Táta byl toho názoru, když měl jenom holky, že každá musí mít nějaké povolání, které pomůže rodině. No nakonec jsem to byla jenom já, kdo něco takového uměl, tak jsem pro všechny sestry musela šít. A já jsem to cítila jako strašnou křivdu.

Se souhlasem otce jsem po vyučení odešla a na inzerát jsem nastoupila k vojenské správě jako písařka. Postupně jsem pracovala na jiných pozicích. Vydržela jsem tam 15 let a při práci jsem si udělala i maturitu. Pak jsem pracovala na finančním úřadě.

Vdávala jsem se ve dvaadvaceti a do tří let jsem měla první dítě. Poznali jsme se na jeho maturitním plese, byl gymnazista. Při práci kresliče si udělal vysokou školu stavařinu. Když jsme byli mladí, tak jsme se uměli vyrovnat s různými překážkami, ale pak ho postihla taková zvláštní svatozář... nevím, jak jinak to nazvat, prostě potřeboval najednou prokazovat obdiv a úctu. Pak na prahu padesátky jsme se rozvedli, děti odešly. Já v té době dostala nabídku pracovat na Ukrajině, tak jsem toho využila.

Taková zásadní věc, která mě ovlivňovala po celý život, je otázka bydlení. To mě v podstatě ovlivňuje doteď. Když jsem byla malá, tak jsme bydleli v jednopokojovým bytě všichni. Pak když jsem se vdala, jsme čekali na přidělení bytu. To bylo zdlouhavé a s manželem jsme bydleli u tchýně, kde ale pořád bydleli i manželovy mladší sourozenci. Bylo to náročné, tak jsme se odstěhovali jinam, a to se pak několikrát změnilo, pořád samé výměny bytů. Takže každé stěhování a řešení další bytový situace byl takový můj milník. A taky ta Ukrajina byla takový zlom, bylo to tvrdé řešení. Do té doby jsem až na jeden zájezd do Bulharska nikde nebyla a teď jsem se měla odstěhovat do cizí krajiny, dělat novou práci, děti byly pryč... V té době mě tady nic nedrželo, tak jsem sbalila kufr a jela jsem.  

Časy dnešní a minulé 

Jako velké plus vnímám již zmíněný Červený kříž. Byla to pro nás velká pomoc. Nevím, jak to přesně fungovalo, ale fungovalo to skvěle. Předtím téměř neexistovalo bezdomovectví. Taky byla pracovní povinnost, když člověk nepracoval, tak mohl být za to postihován. Já jsem dělala celý život v účetnictví, nijak zvlášť mě to nebavilo, ale dokázala jsem si na tom najít něco pozitivního a zvládla jsem to. Taky si myslím, že se stát uměl víc a lépe postarat o své občany. Lidi se museli uskromnit, ale nebydleli pod mostem.

Dnes jsou lidé dravější a někdy až bezohlední. 

Moc se mě líbí dnešní architektura. Jsem víc esteticky naladěný člověk, proto si toho hodně všímám. Celkově ta proměna měst, moc ráda to sleduju i na procházkách po Praze. Jsem rozený Pražan, ale vždy mě něco překvapí, takové zákoutí, které vůbec neznám.

Pamatuju si rok 1951, kdy jsem končila základní školu a stalo se to, že dva naše učitele zavřeli za velezradu. Z toho jsem byla docela vyplašená, bylo mi tenkrát 15 let, nechápala jsem proč.

A z osobností bych uvedla Havla, byl idealista, držel se svých myšlenek. Spousta lidí ho odsuzuje, nebyl asi ve všem ideální, ale něco v něm bylo. Rozhodně nebyl žádný podrazák. Řekla bych, že je škoda, že ten trend tak silné osobnosti, se neudržel. 

Moje hodnoty 

Mít kde bydlet, být zdravá, mít rodinu ale mít i svůj životní prostor a také ostatní členové rodiny by jej měli mít, moci cestovat a poznávat.

Věkem získávám v sobě jiný pohled, myslím že jsem víc kritičtější. A taky jsem zpohodlněla. Když si připustím nějaké svoje mouchy, tak s nimi nechci jít na veřejnost. Snažím se jich zbavit po svém. Nechci je moc rozebírat, protože se mi zdá, že člověk do toho víc zabředne a vzdaluje se realitě. Vnímám to jako zpomalování životného tempa.

Spolehni se jenom sám na sebe.

Čas uteče a nemá cenu se distancovat.

Důležitá je tolerance a trpělivost. Jak vůči sobě, tak vůči okolí. Nejde vše lámat přes koleno teď hned. Každý by si měl své kroky vyhodnotit, než se do něčeho pustí. Když si s někým nerozumím, tak celkem brzo přijdu na to, jestli to je perspektivní nebo není, zda s tím člověkem chci ztrácet čas. Tam ta trpělivost asi není na místě. Spíš v těch mezigeneračních vztazích. Je jednoduché odsoudit rodiče, nebo prarodiče, když nejste ve stejném postavení a ve stejných okolnostech jako byli nebo jsou oni. Jiná generace to vidí z jiného pohledu. Pro nás starší naopak ta trpělivost už nemá takovou cenu, protože nemám tolik času a chci toho ještě hodně stihnout. 

Moje sny 

Není mi jedno, kde dožiju, jestli budu moci zůstat v tom bytě, kde jsem teď, jestli to zvládnu zdravotně i finančně. A cíl, kterého bych chtěla dosáhnout v úplném konci svého života je kryokremace. To totiž považují za nejekologičtější likvidaci pozůstatků. Hluboké zmrazení a pak to roztlučou na prášek. Přijde mi to lepší, než ještě po smrti znečisťovat ovzduší. Ale rozhodně to není současná priorita, ještě pár let vydržím.

A na jeden zahraniční zájezd bych ještě vyjela. Ale je to těžké, každý má jiné představy, jiné finanční možnosti, a i ten cíl, který tím sleduje. Od toho mě odrazuje systém, který dnes funguje v zajišťování těch cest přes cestovní kanceláře. Můj ideál by byl, jet někam soukromě s tím, že vím, kdo mě ubytuje, dál se už o sebe nějak postarám. Problém jsou finance a jazyková bariéra.

Jedné věci lituji, že jsem se nerozvedla včas. Asi jsem působila jako dominantnější, a manžel byl pasivnější a pohodlný.

Můžu říct, že mi některé příležitosti utekly, ale teď už s tím nic nenadělám.

Takhle z jiného pohledu a s odstupem desítek let mě mrzí, že to nevyšlo s tou školou, ale vím, že jsem si to zavinila sama. Ale vím, že i kdyby mě za uši přitáhli, tak bych to neudělala, protože jsem tvrdohlavá. Dnes si dokážu připustit, že to byla taky moje chyba. Že to právě bylo nedostatkem tolerance, kdybych ustoupila, tak jsem mohla mít pokoj.

Když nemám enormní nároky na život, tak je člověk spokojený se vším. Já v podstatě spokojená jsem. A těším se i ze svých dětí, že žijí ve spokojených vztazích už dlouhá léta. V dnešní době se to moc nenosí, mám pocit. Považuju to za největší zázrak. Jsem spokojená tak jak jsem.  

Co mě baví

Vím, co bych měla dělat - učit se cizí jazyky, které jsem se několikrát začala učit a nikdy jsem u toho nevydržela. A když jsem měla pocit, že už něco málo vím, tak bych je stejně nepoužila, protože se stydím mluvit. Jinak co mě baví, já v podstatě dělám jen věci, co mě baví. Když si řeknu, že jdu plavat, tak sbalím plavky a jdu. Je to úžasná výhoda svobodného života. Jak si to naplánuju, tak to mám. Vždy mě bavily ruční práce, háčkování, pletení a tak. Šití mě baví čím dál tím méně. Pořídila jsem si tablet, tak na tom trávím hodiny času, místo toho abych dělala něco pořádného. U mě je to hodně o tom, na co mám náladu, tak to zrovna jdu dělat. Nic cíleného, že bych někam chodila pravidelně, třeba divadla, nebo galerie, to ne.

Já jsem byla v komunitním centru jen několikrát, tak neznám všechny aktivity, ale líbilo se mi, když jsme byli na procházce v Prokopském údolí a mohla jsem si vzít své hůlky. Teď se docela bojím jít na procházku po odlehlých místech sama, proto takovou společnou aktivitu uvítám i jindy. Nemusí to být pravidelné, ale když dají vědět, chystám se tam a tam, půjdeš? Tak buď půjdu nebo ne. I když jsem víc pohodlná, ale pořád sázím na tu fyzickou aktivitu.

Líbí se mi, že program je stavěný hodně na dobrovolnosti. Není nutné se účastnit každé lekce, dá se zapojit i v průběhu. Není to stylem, tady je vypsaný kurz na určité bloky a když vypadnu, nemůžu na pár lekcí, tak vypadnu z celého kurzu.