Velikonoce a zvyky, které takřka odvál čas.

26.03.2018

Svátky jara jsou tady. Patří k nejvýznamnějším křesťanským svátkům spojovaným s umučením, pohřbením a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista. Jejich kořeny však sahají ještě hlouběji do minulosti a jsou vázány na příchod jara a začátek zemědělských prací.

Přežití lidí záviselo na úrodě, a proto bylo potřeba si zajistit přízeň nadpřirozených sil dodržováním různých rituálů. Ty měly ovlivnit i zdraví a plodnost dávných obyvatel Evropy. Některé zvyky se udržely až do dnešních dnů, jiné zapadly. Pojďme si je připomenout.

Včerejší Květná neděle oslavila vjezd Krista do Jeruzaléma, kde ho lidé vítali olivovými ratolestmi, a je vstupní branou do svatého týdne. Na památku této události si věřící nechávají světit větvičky, u nás především jívy (kočičky, klokoče, košťata), a ty si pak vkládají za trámy oken, dveří, za obrázky, aby bylo stavení uchráněno před bleskem a zlou mocí. Věřilo se i v léčivou sílu kočiček: Polykaly se při nemocech krku a zimnici. Pekly se ptáčci z kynutého těsta nebo tzv. boží dárky ve tvaru zvířátek. Jinak se na Květnou neděli péci nesmělo, aby se nezapekly květy ovocných stromů. Chodilo se také s lítem (májkou, májíčkem), tj. vejci, pentlemi a papírovými květy ozdobenou větví (jedle, borovice, smrku), na jejímž vrcholu byla umístěna hadrová nebo papírová panenka.

Svatý týden plný barev a významů
Svá pojmenování mají i jednotlivé dny pašijového týdne (svatého, velkého), který předchází velikonočním svátkům.

Modré pondělí a Šedivé úterý (Žluté) byly obyčejnými dny. K Sazometné (Černé) středě patří velký úklid, vymetání komínů. Končily přástky, ale nezapomínalo se na upředení pašijových nití, které chránily nositele oděvu, na němž jimi bylo ušito alespoň pár stehů, před bleskem, nemocemi a strašidly. Říká se jí ale také Škaredá středa, protože se tento den Jidáš škaredil na Krista.

Zelený čtvrtek (Kristus naposledy večeřel se svými učedníky) odpovídá zelenému mešnímu rouchu používanému při bohoslužbách. Ve stravě by se mělo objevit co nejvíce zeleného. Řehtačky a klapačky v rukou dětí nahradí zvony (odletí do Říma). Když jsou slyšet naposledy, mělo by se cinkat penězi, aby se držely doma, nebo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši. Před rozbřeskem musely hospodyně vymést celý dům a smetí odnést za humna, aby se v domě nedržely blechy. Hospodář zase hodil kousek chleba s medem do studně, aby měla dobrou vodu, také dobytku, aby byl ochráněn od všeho zlého, tentýž pokrm měl pozřít i každý člen rodiny (mohl být nahrazen tzv. jidáši). Modlitby začínaly již před čtvrtou hodinou ranní, aby se jich mohli zúčastnit i rolníci, kteří už měli mnoho práce. Chodilo se ke svaté zpovědi, čeleď odprošovala hospodáře, děti rodiče.

Velký pátek je v katolickém světě dnem největšího smutku. Nekonají se mše. Lidé rozjímají o oběti Ježíše Krista, který byl právě v pátek na vrchu Golgota ukřižován. Předvádějí se pašijové hry o jeho utrpení. Dříve se dodržovalo i velké množství lidových zvyků, například chránících před uhranutím a zlými mocnostmi, jež prý mají v tento den největší moc. Věřilo se také, že se otevírá země a vydává své poklady. Děvčata sestupovala do vody a obrácena proti proudu si oplachovala tváře, aby byla krásná. Kde nebyl potok, musela se použít voda ze tří studánek. Čistily se kurníky, umývala se zvířata i dřevěné nádobí, zejména máselnice, aby se v nich dobře tlouklo. Většina obyčejů se odehrávala ještě před východem slunce. Nesmělo se ani hýbat s půdou, aby měl pohřbený Kristus klid a mohl odpočívat. Jen bylo povoleno uhodit cepem třikrát do míst, kde hodně ryli krtci, aniž by se ovšem s někým promluvilo. Nevítaná zvířátka poté zmizela.

Rozšířen byl i zákaz praní, neboť by se prádlo nepralo ve vodě, ale v krvi umučeného Krista. Také případné bílení stěn bylo zbytečné, stejně by zůstaly špinavé. Na Kladensku se jedla čočka, aby se ve stavení držely peníze. Zrní se dávalo slepicím do obručí, aby nezanášely (v některých regionech to byla tradice Štědrého dne).

Bílá sobota (bílá roucha) je spojena s obřadem zapálení a posvěcení nového ohně, který se pomocí velikonoční svíce (paškálu) přenesl do kostela. Před jeho vchodem se spalovaly svaté oleje ("pálení Jidáše"). Prostý lid věřil, že uhlíky z ohně mají magickou moc. Musely se hodit do vody přinesené v novém džbáně. Co se touto vodou pokropilo, bylo chráněno před pohromami a nemocemi. Stejný účinek měla i ohořelá polínka. Když se opět ozvaly zvony, běhali hoši po zahradách, klepali na každý strom a říkali podobně jako na Štědrý den: "Stromečku vstávej, ovoce dávej! Umyj se, učeš se, je velký den!" Bohoslužby (velikonoční vigilie) začínají až po západu slunce. Pečou se beránci a mazance.

Na Boží hod velikonoční (neděle) se konají slavné bohoslužby na počest Vzkříšení, Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, chodí se ke svatému přijímání a dát si posvětit velikonoční pokrmy (mazanec, vejce, beránek, víno). Po návratu hospodář rozkrojil vajíčko na tolik dílů, kolik bylo ve stavení osob. Každý snědl svůj díl ve stoje. Kdyby potom zabloudil v lese, měl si na tento obřad vzpomenout a hned by nalezl cestu zpět. V tento den se nepracovalo (jen uvařili jídlo a obstarali zvířata), odpoledne se chodilo na procházky do polí. Nesmělo se šít, jinak by se podebraly prsty.

V Pondělí velikonoční už neprobíhají žádné liturgické úkony. Je věnováno pomlázce, prastarému zvyku, kdy dívka při vymrskání vrbovými proutky získá novou sílu. Chlapec za to dostane po odříkání koledy vajíčko (symbol života), ať už bílé nebo zdobené nejrůznějšími technikami (kraslice).

Jidáš - zvláštní obřadní kynuté pečivo potírané medem a tvarované do podoby provazu, na němž se oběsil Jidáš. Připravují se z ½ kg polohrubé mouky,70 g tuku, 50 g cukru, 2 žloutků, 20 g droždí a mléka. Cukr se vymíchá s tukem a žloutky, přidá se špetka soli, mouka, vykynutý kvásek, vypracuje se tužší těsto, které se nechá opět vykynout, z válečků tenkých jako malíček se stáčejí různé tvary, znovu se nechají vykynout a před pečením se potřou rozkvedlaným vajíčkem. 
Hlavička (velikonoční nádivka, sekanina, svítek) se připravovala v různých krajových obměnách na Zelený čtvrtek, kdy už se může v jídelníčku objevit maso. Nesměla chybět vejce a zelené bylinky. Název napovídá, že se původně používaly telecí hlavy. Později měla obsahovat alespoň tři druhy masa. Jeden z receptů: Potřebujeme ½ litru mléka, 3 lžíce krupice, 4 natvrdo uvařená vejce, 300 g vařeného bůčku, 100 g slaniny nebo uzeného masa, sůl, bylinky, které už začínají růst ( mělo by jich být 9 druhů), např. mladé lístky kopřiv, pampelišky, šťovíku, popence, petrželová nať, špenát, pažitka. Do vařícího osoleného mléka vsypeme krupici a za stálého míchání uvaříme hustou kaši. Po vychladnutí do ní vmícháme směs z posekaného masa, bylinek a vajíček. Hmotou naplníme vymaštěnou nádobu a dáme péct. 

Odkaz na zdroj článku ZDE.