Všechny generace by měly být spolu

21.11.2017

Gerontoložka Iva Holmerová se řadu let zabývá mezigeneračními vztahy a zkoumá život seniorů v naší společnosti. Zajímá se, proč technologie izolují starší generaci, a fandí náhradním babičkám. Ostatně o vnoučatech by mohla vyprávět hodiny, už jich bude mít deset. 

Rozhovor:

Každá generace se podivuje, proč si mladí nerozumí se staršími. Od roku 1989 se to ale hodně změnilo i kvůli tomu, že se rodiny stěhují do zahraničí a domů jezdí třeba jen jednou za rok. Jak vnímáte tuhle proměnu vztahů na dálku? 

Když to beru podle sebe, tak si říkám, že pro naší generaci je každá cesta do zahraničí malý zázrak. Moc dobře si pamatujeme, jak bylo složité dostat se ven. Pokud jste si do konce ledna zažádala o devizový příslib, tak jste čekala několik měsíců a možná vám ho v květnu dali, ale zpravidla ne... Pro generaci mých dětí je cestování naprosto normální, jedou do ciziny za prací nebo za láskou. Pro ně už je úplně běžné, že kontakt s domovem funguje třeba jen přes internet. Moje babička, která se narodila na počátku 20. století, říkala, že je úžasné vidět pohyblivé obrázky v televizi. Můj tatínek je viděl barevné a my už jsme zase někde jinde. Povídám si s vnoučaty, která jsou stovky kilometrů daleko. To jsou možnosti, které hodně změnily a dost pomáhají udržet vztahy na dálku. 

Jenže technika může spojovat, ale možná taky rozdělovat. Pro starší generaci je leckdy obtížné vyznat se ve všech novinkách. Není to vlastně izolování jedné skupiny lidí od většinové společnosti? 

To je velké téma, která zrovna teď zkoumám v rámci mezinárodního projektu. Začíná to tím, že technici vymýšlejí mobily, počítače a další přístroje hlavně podle toho, aby to vyhovovalo jejich generaci. Většinou chtějí, aby ten přístroj byl co nejtenčí, nejmenší, což je přesný opak toho, co starším lidem vyhovuje. Nepotřebují spoustu funkcí, které naopak chtějí teenageři, ale o to se nikdo nezajímá. Já bych to ale neviděla tak černobíle, technika opravdu může rozdělovat, ale taky spojovat. Když moje maminka ovdověla, tak jí bylo sedmdesát. Napadlo mě, že kdyby měla počítač, tak by si mohla povídat s vnučkou v Londýně a mohla by se ledacos zajímavého dozvědět na internetu. Jenže maminka dlouho "stávkovala", prý je to moc složitý a drahý přístroj. Bála se, že něco omylem zmáčkne a tím ho poškodí. Stěžovala si jednomu pánovi ze sousedství, který byl fanda do počítačů. On jí nabídl, že si spolu budou telefonovat přes internet a uvidí se přes kameru. A tak si povídali a povídali a teď už jsou spolu sedm let.

Často se říká, že starší generace mladým nerozumí právě kvůli tomu, že vnoučata tráví tolik času u počítače. Myslíte, že existuje nějaké společné řešení?

Asi nebude jeden univerzální návod, jak dostat vnoučata od počítače. Myslím, že hlavní problém je hlavně v tom, že dost mladých lidí má k seniorům negativní vztah. Před lety jsme zkoumali, proč se jim posmívají. Vidí skoro jen samá negativa: starší člověk chodí pomaleji, potřebuje pomoc a nerozumí technice. Během výzkumu jsme zjistili, že teenageři vnímají seniory jako divnou šedou hmotu, o které vlastně nic nevědí, a je to tím, že generace už nežijí pospolu, tak jako to bylo dřív. A pak je to logické: co neznám - z toho mám strach. Naštěstí existuje víc a víc mezigeneračních programů. Pokud je dobré téma, tak se zapojí senior i dospívající, blíže se poznají a jejich postoje se změní. Jsem moc ráda, že přibývá mladých lidí, kteří organizují výlety nebo fotokroužky pro seniory. Je toho čím dál víc a dost často je to přínosné pro obě strany, kdy se učí jeden od druhého. 

Před pár lety jste cestovala po celé republice a mapovala situaci seniorů v obcích a jejich vztahy k mladší generaci. Vznikl Bedekr aktivního stárnutí, kde je spousta zajímavých příkladů z praxe. Kde jste začínali?

Nejdřív jsme chtěli zjistit, co všechno obce dělají anebo nedělají pro lidi, kteří potřebují dlouhodobou péči. Vzpomínám si na jednu hodně neobvyklou odpověď. Ptali jsme se vedení městských a obecních úřadů, jaké akce mají pro tyto lidi. Starostka jedné obce nedaleko Prahy nám odpověděla, že u nich žádní takoví lidé nejsou... Naštěstí tohle byla opravdu jen výjimka, protože jsme našli spoustu radnic, kde se velmi aktivně snaží a dělají ledacos zajímavého pro všechny generace.

Co se vám podařilo zjistit?

Velmi brzy jsme pochopili, že existují tři hlavní skupiny, které je potřeba prozkoumat. Zajímalo nás, co dělají obce pro seniory. Většinou je celkem dost různých kurzů a besed, ale málokdy jsme našli třeba přednášky proti takzvaným šmejdům nebo kurzy počítačové, finanční či zdravotní gramotnosti. Taky jsme zkoumali, jak často pracují senioři pro jiné seniory, a nejmenší skupina byla, kdy senioři něco dělají pro mladší generaci. Ono je to ale taky tím, že spousta starších lidí chodí číst pohádky do školky, pomáhá v nemocnicích nebo v domovech a nikde se tím nechlubí, berou to jako něco samozřejmého.

Zaujalo mě, že v bedekru je několikrát zmínka o knihovnách, kde se potkávají generace. Jak tyhle projekty fungují? 

Knihovna je přirozené centrum, kam chodí lidé všech věkových kategorií. V několika knihovnách po celé České republice mají burzu nápadů, což je nástěnka, kam může dát kdokoliv svoji nabídku nebo tip. Třeba senior napíše, že smontuje poličku nebo opraví kolo a naopak shání někoho, kdo by ho naučil pracovat s počítačem. Tohle je takový malý základ, ale obce by toho mohly dělat mnohem víc, jenže dost často veškeré aktivity přesouvají do profesionálních služeb, do domovů pro seniory. Jsem si jistá, že kdyby obce měly povinnost zajistit sociální a zdravotní služby, tak by se víc zapojily do komunitního života. Hodně aktivní je například radnice v Prachaticích, která podporuje mezigenerační projekty. Senioři pomáhají s organizací sousedských slavností, pořádají pikniky na náměstí, procházky po památkách anebo čtení pro děti v azylových domovech. 

Mluvily jsme také o roli seniorů, kteří pracují jako dobrovolníci. Znáte situaci u nás? 

Pracuji teď na jednom výzkumu se studenty v rakouské Kremži, kde se zabýváme zkoumáním služeb pro lidi s demencí. Funguje tam síť mladších seniorů, kteří doprovázejí starší k lékaři nebo k nim chodí domů jen tak si popovídat. Jenže tím, jak se v Rakousku mění důchodová politika, tak mladší generace seniorů chudne, a proto musí pracovat, na dobrovolnickou práci už tolik času nezbývá. U nás je to v mnohém podobné, současní senioři se už naučili lépe prosazovat své zájmy. Už to není tak automatické, že by odchodem do důchodu končil jejich aktivní život. Znám spoustu seniorů, kteří odsouvají odchod do důchodu, protože chtějí cestovat, podnikat různé výlety a na to samozřejmě potřebují více financí. 

Vloni byl v Praze otevřen první mezigenerační dům, podobné aktivity jsou také v regionech. Jaký na ně máte názor? 

Nemám s tím přímou zkušenost, jen si říkám, že to je vlastně trochu zvláštní postup. Nejdřív společnost oddělí seniory od většinové společnosti a pak je zase takhle uměle dává dohromady s mladší generací. Myslím, že není třeba jednu generaci takhle vydělovat, mnohem lepší je pracovat na tom, aby žily přirozeně vedle sebe. 

Když se bavíme o bydlení, tak to také souvisí s tím, že řada seniorů přišla o své nejbližší. Bydlí sami a cítí se osaměle. Co jim pomáhá dostat se zpátky do společnosti? 

Mnohokrát slyším, že je pro ně složité se seznámit, protože jsou hlavně doma a nikam nechodí. Obzvlášť na venkově je to mnohem obtížnější než ve městě. Na vsi dřív bylo mnohem víc akcí, kde se potkávaly všechny generace. Tohle už pomalu vymizelo, a tak jsou přes den vesnice skoro prázdné: lidé v produktivním věku jedou ráno do práce a vrací se až večer. Přes den jsou tam senioři a matky na mateřské. Myslím, že v tomhle je právě hodně důležitá role obcí, aby napomohly oživení vztahů. Ve městě je to jiné, tam je sice hodně lidí, ale je tam víc společenských aktivit, můžete do kavárny, za kulturou. V malé obci to ale většinou není. 

Slyšela jsem, že existují také náhradní babičky. Jak tenhle vztah funguje? 

To je moje oblíbené téma, i když si myslím, že zatím pořád ještě existuje určitý stud, jak tenhle "vztah" nabídnout. Na webu jsou různé webové stránky - seznamky -, kam napíše starší žena nebo muž, že by rádi vypomohli s dětmi. A někdy to vznikne naprosto přirozeně. Já to znám z vlastní zkušenosti, protože jsem se stala náhradní babičkou, ani jsem to nikde cíleně nehledala. Před deseti lety jsem ještě neměla vlastní vnoučata, ale začala jsem s manželem zvát na výlety moji kolegyni, která měla malé děti. Nebyla to sice žádná praktická pomoc s hlídáním, ale postupně se z nás stali kamarádi a já je beru jako vnoučata, i když už jsou to teď velké slečny. 

Co vám na začátku pomohlo se s nimi skamarádit? 

Tenkrát jim bylo šest a sedm, jezdily jsme na výlety, povídaly si o všem možném. Už to trvá deset let, postupně jsme zjišťovali, že je to pro nás s manželem obohacující. Možná teď víc pro nás než pro ně. Máme je pořád za své, jsou to pořád naše holky. Mezigenerační vztahy mohou mít mnoho variant, ale nikdy nejsou jen tak samy od sebe, musí se na nich průběžně pracovat. Často slyším, jak se říká "staří lidé jsou osamocení", ale ono se to nestalo ze dne na den, že člověk zůstal sám. Ta samota je mnohdy důsledek toho, jak se k sobě v rodině navzájem chovali desítky let. U nás v Gerontologickém centru jsou staří lidé, kteří sice mají rodinu, ale nikdo za nimi nechodí, a pak jsou bezdětní senioři a návštěv mají spoustu. Asi je to i tím, že člověk, který nemá děti, se vědomě připravuje, aby nebyl sám. Průběžně si buduje okruh přátel a známých a pak není sám. 

Náhradní babičkou jste byla řadu let, předloni se vám narodila vnoučata v Česku a další máte v Anglii. Jak se liší tamní prostředí od našeho? 

Moje starší dcera bydlí nedaleko Londýna. Je to malé městečko, kde se skoro všichni znají, a nemám pocit, že by tam byli takhle izolovaní jako u nás. Starší lidé jsou aktivní v mnoha směrech. Hodně početná je komunita u místního kostela. Funguje tam klubovna, kam chodí senioři i matky s dětmi. Starší dámy napečou koláče, občas pohlídají, ale taky vedou různé kurzy, od výuky jazyků až po jógu. Občas tam jdeme s mojí vnučkou a já už vím, že znají její oblíbenou hračku. Seniorky to taky potěší, že si pohrají s dítětem.

Vypadá to tak jednoduše... 

Není na tom nic složitého, hlavní je dát podmínky a ono se to vyřeší samo. Když obec postaví hřiště, tak se vždycky najdou děti, které si tam budou hrát. A když postaví posilovnu v parku, lidé jí určitě budou využívat. U nás jsme pořád ostražitější proti něčemu, co organizuje obec, asi je to ještě pozůstatek zkušeností z minulého režimu. Na západě je to ale naprosto běžné. Nejenže se senioři zapojují do komunitního života, ale umějí se taky ozvat, když se jim něco nelíbí, a přijít s nějakým řešením. V Česku se spíš jen nadává, že něco není, ale je to taky na lidech, aby si uměli prosadit zlepšení. 

Často jste na cestách, jezdíte na konference, přednášíte a do toho pendlujete mezi Prahou a anglickým venkovem. Není toho někdy až moc? 

Já si to užívám, mám pestrý život, i když mě někdy zmáhá, tak si rozhodně nemůžu stěžovat. Mám radost, že se naše rodina rozrůstá, brzy budu mít deset vnoučat, vlastních i těch "jako vlastních." Beru je všechny stejně a vždycky si říkám, že se díky nim pořád něco učím. Třeba jak funguje současné školství nebo co znamená, když je něco "fakt hustý". Pořád se něco děje, chvíli jsem v Praze, pak zas v Anglii a potom v Rakousku nebo ve Skotsku, kde také učím. Sousedi mé dcery mi už říkají, že jsem jako flying grandma - lítací babička. 

Autor: JUDITA MATYÁŠOVÁ