Vůbec mi nevoláš aneb Závislost na dětech.

31.10.2018

Jak se máš, mami? Nijak, pořád stejně. Ahoj, babi! No, že sis na mě vůbec vzpomněl. Dědo, nechceš přijít v neděli k nám? Nebudu otravovat. Neznáte takové hovory? Takové situace? Ne? Pak jste šťastná rodina.

Ublíženost, uraženost, ironie. To jsou průvodní jevy pocitů lidí vyššího věku, kteří mají dojem, že o ně jejich rodina nejeví dostatečný zájem. Někdy jsou to pocity oprávněné, jindy ne. Takže, tady je typická situace.

Manželé Kateřina a Petr tráví většinu víkendů s Kateřininou mámou na společné chatě v Beskydech. Oba mají časově náročnou práci, takže jsou rádi, když se jim v pátek podaří vyjet kolem šesté večer z Ostravy. Naberou pětasedmdesátiletou mámu Janu, která je už mírně nasupená, protože jim to dle jejího názoru zbytečně dlouho trvá. Zajedou nakoupit jídlo pro všechny tři na víkend a pak jedou na chatu.

Petr tam hodně fyzicky pracuje, Kateřina velmi často na počítači dodělává pracovní úkoly. "Ne, že by mi tam máma vadila, ale občas bychom rádi byli sami. Ona hodně mluví. Chápu, že je celý týden sama a o víkendu si chce povídat. Pořád řeší, co budeme vařit, pořád něco organizuje. Nemám tam klid, neodpočinu si. Když jsem jí jednou naznačila, že bychom rádi jeli sami, příšerně se urazila. Pak mi to několikrát vyčetla. Je mi jí líto, je sama, se smrtí táty se hodně těžce vyrovnávala. Pak to došlo tak daleko, že jsme párkrát předstírali, že je někdo z nás nemocný a nejdeme, ale tajně jsme jeli bez ní. Je mi to trapné, nepříjemné, ale máma má pocit, že jí máme o víkendech vytvářet program, protože se nudí. Nemá žádné přátelé, žádné zájmy, pořád jen sedí u televize. A říká mi na rovinu, že se nudí a že s námi chce jet, aby se rozptýlila. Jenže se na to dívá jen ze svého pohledu, ne z našeho, to ona nedokáže," vypráví Kateřina.

Psychologové mnohdy mluví o závislosti seniorů na svých dětech, na vnucích. Je to poměrně početná skupina lidí, o které se příliš nemluví a není viditelná. V centru pozornosti jsou totiž nyní především aktivní senioři, takoví ti lidé vyššího věku, kteří mají spoustu kamarádů, zájmů, vzdělávají se, cestují, stále něco organizují, a když jim rodina volá, často říkají: jé, já nemám čas, já něco mám.

"Co si můj syn našel přítelkyni, jeví o mě stále menší zájem," říká jednasedmdesátiletá Ivana z Prahy. Byla zvyklá, že ji její pětačtyřicetiletý rozvedený syn často bral do divadla a na další kulturní akce. "Teď mě někam pozve tak jednou za měsíc, častěji ne. Nechodí ke mně na obědy už každou neděli, ale jednou měsíčně. Prostě má ženskou, tak na mámu kašle, už mě nepotřebuje," vypráví. Když toto řekla své kamarádce, ta jí vyhubovala. Řekla jí, že by naopak měla být ráda, že syn má ženu, že je šťastný a žije svůj život, protože být tak často s matkou jako býval, v jeho věku není normální. Ivana se samozřejmě velice urazila, názor kamarádky nepřijala.

Jak často a jakým způsobem by se měly generace jedné rodiny stýkat? To je zapeklitá otázka. Zatímco někdo má pocit, že když mu děti dva dny nezavolají, nejeví o něj zájem, někdo je rád sám nebo má tolik zájmů, že si ani nevšimne, že s rodinou neměl kontakt dva týdny. Pokud má však dospělý člověk vyššího věku pocit, že jsou jeho dospělé děti či vnuci povinni trávit s tím svůj volný čas, je to špatné a je to názor poněkud zcestný. Velmi často se do takové situace dostávají ženy, které byly hodně závislé na svých manželech. Když ovdoví, upnou se na dcery nebo syny. Jenže ti už mají vlastní rodiny, práci, zájmy. A konflikty jsou na světě.

"Jak se máš mami?"
"Jak bych se měla mít?" 
"No co děláš?" 
"Co bych dělala? Moje dny jsou všechny stejné. Koukám na televizi." 
"Tak si někam zajdi."
"A kam jako?" 
"Mami, nebuď uražená. Já chápu, že jsi naštvaná, že jsem dlouho nepřišel, ale mám toho teď hodně. Tak proto aspoň volám." 
"No tak až budeš mít na svou mámu čas, tak zase zavolej, to ti zabere jen dvě minuty, ale kdybys přišel, stálo by tě to hodinu. Chápu, že pro svou mámu tolik času nemáš. Ahoj."

Po takových hovorech zůstává na obou stranách pachuť, pocity ublíženosti a zároveň pochybnosti o tom, zda druhá strana nemá v něčem pravdu. Vědci z Michiganské univerzity hovořili s jedenácti tisíci lidmi staršími padesáti let a zjišťovali, jak často se stýkají se svými dospělými dětmi, jak častý kontakt považují za ideální. Výsledkem byla rozsáhlá studie, ve které uvedli, že starší lidé, kteří aspoň třikrát týdně nemají kontakt s příbuznými, mají téměř o polovinu vyšší riziko, že se u nich rozvine deprese. A u lidí starších sedmdesáti let se potřeba vidět se s příbuznými ještě mnohem více zvyšuje. Autoři studie tvrdí, že zatelefonovat nestačí. Lidé vyššího věku zkrátka ke kvalitnímu životu potřebují osobní kontakt se svými dospělými dětmi.

"Lidé vyššího věku často mají pocity, že jim takzvaně ujel vlak, že jsou na obtíž, že nikoho nezajímají. Z toho často pramení jejich rozmrzelost. Proto potřebují častěji kontakt s příbuznými, což mladí lidé často nechápou, protože takové pocity neznají," uvedla psychoterapeutka Lucie Mucalová.

Každopádně jde o velmi častý problém, o kterém se příliš nemluví a nepíše. A všichni, kterých se týká, tedy ti, kteří mají v rodině někoho, kdo se příliš upíná na své mladší příbuzné, říkají: Jak my obdivujeme ty seniory, kteří mají vlastní život, vlastní zájmy a kamarády. Jak my závidíme jejich příbuzným. Je strašné mít babičku, která jen ironicky trousí poznámky, že na ni kašleme, a myslí si, že s ní budeme trávit víkendy, ba i dovolené.

Původní text článku ZDE.