Vyznání lásky ve vyšším věku. Jak na to?

11.03.2019

Miláčku. Zlatíčko. Pusinko. Když se tak oslovují lidé vyššího věku, budí to budí pozornost. Jsou trapní, řeknou mladí. Je to hezké, pořád se mají rádi, řekne část jejich vrstevníků. Ta zbývající část podotkne: Je to divné, určitě tu věčnou lásku jen hrají.

Do situace, kdy cítí, že je pravý čas na nějaké to milé slovo či přímo vyznání lásky, se člověk může dostat, ať je mu dvacet nebo sedmdesát. Může jít o o páry, které spolu dlouho žijí, stejně jako o ty, které si spolu začaly teprve nedávno.

"Seznámil jsem se přes internetovou seznamku s ženou, která se mi hned na první pohled líbila. Už když jsme si začali psát, měl jsem pocit, že to mezi námi jiskří, že takovou ženu jsem si představoval," vypráví třiašedesátiletý Tomáš. Spokojený byl i po několika prvních schůzkách. "Byla o tři roky mladší, ale vypadala tak na padesát i méně. Bylo vidět, že o sebe pečuje, ale zároveň to byla veselá holka, se kterou se dalo povídat dokonce i o fotbale, což mě nadchlo. Její syn je totiž docela úspěšný fotbalista a trenér, takže jsme měli společné téma. Jenže ona mě čím dál častěji začala oslovovat miláčku, zlatíčko, drahoušku. Jednou jsme seděli v restauraci a ona mi před servírkou říkala čumáčku. No nevím, možná bych měl být polichocen, ale mně to v našem věku připadalo trapné," vysvětluje.

Záliba jeho přítelkyně v zdrobnělinách a vyjadřování náklonnosti na veřejnosti nakonec byla jednou z hlavních, možná dokonce hlavní příčinou krachu jejich vztahu. "Já to prostě nedal. Navíc očekávala, že takto budu oslovovat i já ji. Po pár měsících jsme se už hádali, protože říkala, že jsem příliš uzavřený, že ji nemám rád, že jí neprojevuju lásku. Zřejmě hledá muže, který při schůzce poklekne, políbí ruku a předá květinu, ale já takový nejsem. Přitom jsem cítil, že bych s ní asi do budoucna chtěl být, začínal jsem ji mít velmi rád. Ale to její veřejné vyjadřování lásky mě odradilo, pak až znechutilo," tvrdí Tomáš.

S podobnými neshodami ohledně vyznávání lásky se potýká hodně lidí, každopádně víc, než by se zdálo. Čím jsou vyššího věku, tím více potíží v tomto směru mají. Seznámit se s někým není jednoduché, o to složitější pak je rozhodnout se, jak se k přítelkyni či příteli chovat, když je člověku padesát, šedesát či více. Vyznávat lásku jako v patnácti? Nebo se tvářit, že jde spíše o kamarádství? Co když to ten protějšek cítí jinak? Co vlastně čeká? Nebudu trapný, když jí řeknu, že ji miluju? Nebudu trapná, když ho oslovím nějakou láskyplnou zdrobnělinou? Když jí nebudu nic hezkého říkat, jak pozná, že o ni mám zájem? Ano, takové otázky si klade hodně lidí.

A nejde jen o případy, kde se lidé seznamují. "Nedávno jsem se zeptala manžela, jestli mě má ještě rád. Zeptal se mě, cituji: Co šílíš? Dost mě to zamrzelo. Došlo mi, že si už dlouho nic hezkého neříkáme. Já mám přitom potřebu někdy slyšet, že mě ještě miluje. Já jeho ano a ráda bych mu to řekla. Ale cítím, že by nebyl rád, že by mu to přišlo trapné. Je to přirozené žít takto ve vyšším věku bez milých slov? Pokud ano, mně se to nelíbí," říká dvaašedesátiletá Irena. A tak čím dál času tráví na internetových seznamkách, kde hledá virtuální láskyplná slova. "Ano, předstírám na internetu, že jsem mladší, že žiju sama, dala jsem si do profilu fotku, kde jsem výrazně mladší a téměř k nepoznání. Dělá mi dobře, když mi občas nějaký muž píše lichotky, protože je doma nemám," přiznává.

"Lásku není třeba vyjadřovat slovy. Je to trapné a zbytečné vysvětlení tak významného citu. Jedině chováním, mimikou a z toho především pohledem, takzvanou prozódií řeči, to je její správnou intonací, vyjadřující pozitivní, láskyplný vztah," tvrdil legendární psychiatr Miroslav Plzák, který se této problematice věnoval mimo jiné v knížce S kým dál, kterou napsal společně s majitelem seznamovací agentury Oto Kronrádem. Pánové tvrdí: "Nejvýznamnější vyznání lásky je chování vyjadřující starost o partnera. Tak třeba, když manželka řekne muži: Najez se, aby ti to nevystydlo. Má ho jistě ráda, protože jí záleží na tom, aby byl zasycen a dokonce teplým jídlem."

Ano, není to nic pro romantické povahy, které si představují, že budou zahrnovány kyticemi růží. Tato knížka je spíše pro otrlé, protože autoři dodali i toto: "Zkoumali jsme mimořádně vysoký účinek na manželskou lásku, když manželka manželovi, který právě přišel řekne: Sedni si, najez se a lehni si. Takovou ženu muž zřídka kdy opouští. Ženu pohladí, řekne-li jí muž například: Ty jsi na tom mnohem hůř než já, víc se nadřeš. Manželka se zatetelí blahem a tiše si šeptá, že si vybrala správného chlapa."

Ano, Miroslav Plzák měl rád nadsázku a ironii, nicméně tyto jeho věty by si asi měli pamatovat jak lidé, kteří touží po láskyplných slovech v dlouholetém vztahu, tak ti, kteří se seznamují. Možná by pak zažili situaci jakou nedávno prožila osmapadesátiletá Kateřina z Ostravska. "Při jednom výletu s kamarádkami do Beskyd jsem se seznámila se sympatickým chlapíkem. Má chatu kousek od penzionu, kde jsme byly ubytovány. Přišel tam večer posedět za známými. Venku lidé opékali buřty, my si přisedly, on také, dali jsme se do řeči. Nebyl moc řečný, ale zdál se mi celkem fajn. Pak se zvedl, odešel. Po chvíli se vrátil s dekou. Beze slov mi ji podal. Pak jen řekl: Zdálo se mi, že je vám zima. Pro mě to byl nejhezčí začátek vztahu, jaký jsem za celý život zažila. Bylo to větší gesto pozornosti a galantnosti, než kdyby mi přinesl kytky a říkal mi třikrát denně miláčku. Vlastně mě štve, když mi někdo říká miláčku," vypráví.

Do penzionu se vrací, s dotyčným chatařem chodí na vycházky. Říká, že by byla moc ráda, kdyby se z jejich přátelství stalo něco víc. "Ale bude to trvat, on totiž moc nemluví. Je to typ, kterému trvá, než se vymáčkne. Pro mě je ale podstatné, že z každého jeho dalšího gesta se mi potvrzuje, že než by kecal, raději mi podá deku," uzavírá Kateřina.

Původní zdorj článku ZDE.